Přesčasová práce, přesčasy ve zdravotnictví, příplatky za přesčasy
Přesčasová práce je již s prací ve zdravotnictví neodmyslitelně spojena. Lékařů je nedostatek a pracovních úkolů, obzvláště v posledních dvou letech, jen přibývá. Mnoho zdravotnických zařízení je z jejich podstaty nutno udržovat v provozu nepřetržitě, a pokud si tyto skutečnosti dosadíme do rovnice, výsledkem bude nutnost přesčasové práce. Přesčasovou prací je práce konaná zaměstnancem nad rámec stanovené týdenní pracovní doby. Týdenní pracovní doba je zpravidla 40 hodin týdně, ale může být sjednána i tzv. kratší pracovní doba. V takovém případě se jedná o přesčasovou práci až ve chvíli, kdy se překračuje běžná týdenní pracovní doba. Pokud má tedy zaměstnanec pouze 30 hodinovou týdenní pracovní dobu, koná práci přesčas až v rámci 41. hodiny, nikoli 31. Na druhou stranu není možné zaměstnancům s kratší pracovní dobou práci přesčas jednostranně nařídit, je ale možné se s nimi na tom dohodnout.
Zákon stanovuje i podmínky práce přesčas – výjimečnost práce přesčas, vážné důvody pro její nařízení a příkaz zaměstnavatele nebo souhlas zaměstnance. Souhlas může být udělen jakýmkoliv způsobem, nemusí být tedy součástí pracovní smlouvy.
Přesčasovou práci lze rozdělit na nařízenou a se souhlasem. Zákon určuje limity rozsahu nařízené práce přesčas. Maximální rozsah je stanoven na 8 hodin týdně a 150 hodin v kalendářním roce. Pokud zaměstnavatel potřebuje více přesčasových hodin, než stanovuje zákon, musí se na tom se zaměstnancem dohodnout. Přesčasová práce se souhlasem zaměstnance je omezena na 8 hodin týdně ve vyrovnávacím období, které činí 26 po sobě jdoucích týdnů (případně 52 týdnů, pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, která tak sjedná v kolektivní smlouvě). To znamená, že v rámci jednoho týdne můžete odpracovat i více než 8 hodin přesčasové práce, ale v rámci celého „vyrovnávacího období“ to musí vycházet v průměru na maximálně 8 hodin týdně. Celkově tak může zaměstnanec za rok odpracovat 416 hodin přesčasů.
Zákoník práce absolutně zakazuje výkon práce přesčas těhotným ženám. Absolutní zákaz znamená, že těhotná žena nemůže pracovat přesčas, ani kdyby s tím souhlasila. Dále spadají pod ochranu zákoníku práce i zaměstnankyně či zaměstnanci, kteří pečují o dítě mladší 1 roku. Těmto zaměstnancům nemůže zaměstnavatel přesčasovou práci nařídit, ale mohou se na ní dohodnout.
Zaměstnanci náleží za práci přesčas příplatek minimálně 25 % průměrného výdělku. Zaměstnancům ve veřejném sektoru náleží plat za práci přesčas, který je samostatnou složkou platu. Skládá se z poměrné části platového tarifu, osobního příplatku, zvláštního příplatku a příplatku za práci ve ztíženém prostředí, připadající na jednu hodinu práce bez práce přesčas a příplatku za práci přesčas. V případě veřejného sektoru zákoník práce určuje dvě sazby příplatku za přesčas, a to za běžný pracovní den ve výši 25 % průměrného výdělku a za den tzv. nepřetržitého odpočinku v týdnu příplatek ve výši 50 % průměrného výdělku. Nepřetržitý odpočinek v týdnu je zákonem stanoven na alespoň 35 hodin v rámci sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů.
Zdravotnictví je v souvislosti s přesčasovou prací specifické i tím, že v období od 1. 10. 2008 až do 31. 12. 2013 platil institut pod názvem Další dohodnutá práce přesčas. Díky němu bylo možné konat přesčasovou práci nad limity stanovené zákoníkem práce. Lékařům, zubním lékařům a dalším zdravotnickým pracovníkům bylo umožněno si dohodnout další výkon práce přesčas v rozsahu 8 hodin týdně a u zaměstnanců zdravotnické záchranné služby až 12 hodin týdně. V tomto případě se však jednalo o výjimku, která nebyla od 1. 1. 2014 prodloužena a na zaměstnance ve zdravotnictví se v současné době vztahují stejná pravidla jako na ostatní zaměstnance, tedy vše, co bylo zmíněno výše.
V souvislosti s přesčasovou prací nelze nezmínit i způsoby obcházení zmíněné právní úpravy. Nejtypičtějším obcházením je uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Uzavřením takové dohody chce zaměstnavatel docílit toho, aby lékař mohl zajistit např. ústavní pohotovostní službu o víkendu, svátcích či v noci, a to nad rámec svého běžného pracovního rozvrhu. Zde však dochází ke střetu se zákazem výkonu dvojí stejné práce u téhož zaměstnavatele, který stanoví zákoník práce. Dle současné právní úpravy není možné, aby zaměstnanec vykonával stejnou práci u stejného zaměstnavatele ve dvou pracovněprávních vztazích (např. na základě pracovní smlouvy a dohody o pracovní činnosti). Tato skutečnost však pouze přispívá ke kreativitě zaměstnavatelů ve vymezování druhu práce v dohodách či pracovních smlouvách. Typicky se objevuje v pracovní smlouvě jako vymezení druhu práce „lékař, kromě výkonu ústavní pohotovostní služby“ a v dohodě „lékař ústavní pohotovostní služby“. Nicméně i tato „formální“ odlišnost je v rozporu se zákoníkem práce, protože se pořád jedná o stejný druh vymezených prací a pracovní úkoly tak budou v zásadě totožné. Za legální by bylo nejspíše možné považovat kombinaci práce lékaře na základě pracovní smlouvy a administrativní činnosti dle dohody.
Nadměrná přesčasová práce je bolestivou realitou celého českého zdravotnictví. Nehledě na právní úpravu je nutno vzít v potaz skutečnost, že nadměrné přetěžování zdravotníků se může negativně podepsat na jejich výkonu v práci a reálně tak ohrozit zdraví i život pacienta. Dokud ale nedojde k obecnému zlepšení pracovních podmínek lékařů a tím i k nárůstu jejich počtu, nelze bohužel v tomto směru očekávat změny.
Tereza Nevečeřalová pro Mladí lékaři, z.s.