Když jsem před necelými 3 lety nastupovala do Psychiatrické nemocnice v Kroměříži, tehdejší ředitel si mě okamžitě získal svou laskavostí vůči zaměstnancům i pacientům. Prvních pár měsíců byl rovněž mým primářem a měla jsem v něm velkou míru podpory a opory do začátku své kariéry. Po přesunu na jiné oddělení jsem však rychle zjistila, že jeho přístup není v nemocnici standardem, nýbrž výjimkou.
Vždy jsem byla člověkem, který nad věcmi přemýšlel, hledal cesty, jak zažité a nefunkční procesy zefektivnit, kde najít další možnosti rozvoje sebe i okolí, jak zlepšit život všech. Avšak v Kroměříži jsem se rychle stala trnem v oku velké části mých kolegů. V lepším případě jsem se setkávala s reakcí „To je sice hezké, ale my to děláme takto“, v horším případě nebylo výjimkou ponižování a výsměch. Od několika služebně starších kolegů jsem dostala radu, abych si nedělala zbytečně nepřítele, pokud chci v nemocnici setrvat a zdárně dokončit předatestační přípravu. Nebylo výjimečné, že mladí lékaři v nemocnici absolvovali pouze nevyhnutnou část přípravy a hned po praxích v lůžkových zařízeních odcházeli do ambulancí.
Nejvíc mě však ubíjelo, když jsem byla svědkem ponižování pacientů, bohužel nikterak výjimečný jev. Přístupu, kdy pacient je na obtíž všech, ideálně by měl jenom tupě sedět a zírat do zdi. Pohledu, že pacientův stav se nezlepšuje, protože se pacient málo snaží. Nebo že si svoje potíže vymýšlí. Když jsem se pacientům věnovala „příliš“ (tzn. vyslechla si je kdykoliv v průběhu dne a aktivně společně s nimi hledala způsob, jak aktuální problém řešit), bylo mi to vyčítáno až zakazováno. Postupně se ve mně budoval strach cokoliv říct a s kýmkoliv sdílet, protože moje slova a činy byly překrucovány, obraceny proti mně nebo zcela popřeny.
Několikrát jsem zvažovala, že z nemocnice odejdu, že jistě existuje pracovní prostředí, kde jsou budovány zdravé mezilidské vztahy, kde spolupráce skutečně funguje, kde slovo „tým“ není nadávka. Neodešla jsem. Nejdříve ze strachu, že všude to bude stejné. Ale pak přišel nový ředitel, a já neodešla kvůli naději, kterou přinesl. Naději, že to může být lepší, že přístupy staré 50 let se můžou změnit, že pacient bude opět na prvním místě, že nebudu do práce chodit se strachem a úzkostí. A že lidé, kteří tento systém doposud udržovali, se postupně obmění.
Nyní mám opět strach. Bojím se, že změny, které ředitel Polák rozběhl, se opět zastaví, že opět přijde útlak těch, kteří se změnami cítí ohroženi. A že my všichni, kteří jsme ředitele podporovali, budeme opět mlčet. Já už mlčet nedokážu. Nechci žít opět ve strachu ze svých kolegů a nadřízených. Studium medicíny a obor psychiatrie jsem si vybrala proto, že mi na lidech (ať už pacientech, či spolupracovnících) záleží a chci dělat svoji práci nejlépe, jak dokážu. Jsem upřímně přesvědčena, že mnoho mých kolegů kdysi mělo podobné ideály, někde v hloubi duše snad pořád jsou. Nesmírně bych si přála, aby se dokázali svému vlastnímu strachu postavit a podpořit to, co považují za správné. Já podporuji ředitele Pavla Poláka.
MUDr. Hana Miháľová