Aktivní zálohy pohledem lékaře
Díl II: Peklo, nebo ráj ve Vyškově?
Albert Štěrba
Možná čtete tento článek, protože sami o vstupu do aktivních záloh Armády České republiky uvažujete. A možná z pouhopouhé zvědavosti, protože nemáte moc představu, oč jde. Ať už tak či onak, rád bych vám postupně v několika článcích aktivní zálohy představil – jaké je jejich poslání, jaká může být motivace pro vstup k nim, co práce pro ně obnáší a jak se do nich, v případě že vám to nedá spát, přihlásit. Tak jdeme na to…
V prvním díle jsem psal o tom, jaké náležitosti člověk musí splnit a podstoupit k tomu, aby se do aktivních záloh mohl přihlásit a měl reálnou možnost, že ho přijmou. V tomto druhém se zmíním o samotném velkém ,,iniciačním procesu”, jímž musí každý budoucí voják či rezervista projít – výcvikem ve Vojenské akademii ve Vyškově na líbezné Moravě.
Má premiéra v uniformě aneb co mě na prvním vojenském cvičení čeká a nemine?
Úvodním cvičením ve Vyškově si musí projít každý budoucí voják či příslušník aktivních záloh. Nadto jej mohou absolvovat účastníci tzv. dobrovolného vojenského cvičení, v rámci něhož si občan ČR může zkusit (pro vlastní potřebu, ze zvědavosti) trénink v základních vojenských dovednostech, aniž by se k čemukoliv armádě zavazoval.
Délka takového výcviku se různí, a to podle vaší kvalifikace a pozice, na jakou se hlásíte. My lékaři jsme bráni jako specialisti, pakliže se v armádě ucházíme o zdravotnické/lékařské místo. Vztahuje se na nás tedy zkrácená délka výcviku dva týdny. V opačném případě nastávající příslušník aktivních záloh musí podstoupit čtyři týdny výcviku, které může absolvovat buď vcelku, anebo v režimu dvakrát čtrnáct dnů.
Co se během těchto vašich prvních týdnů pod taktovkou armády děje? Hned zkraje jste zařazeni do své čety (tedy asi dvacetičlenné skupiny), v rámci níž následující týdny ,,fungujete” – tj. chodíte, vždy v útvaru, na výuku (a v době osobního volna se učíte na pokoji z příručky vojáka či ze svých poznámek); děláte pořadová cvičení (těch si užijete do sytosti!); učíte se zacházet se zbraní i házet s granátem (zprvu jen cvičným); hrabete zákop; snažíte se orientovat v prostoru pomocí mapy, buzoly či různých přírodních ukazatelů; běháte, občas se plazíte; připravujete se na chemický útok; nebo nanečisto poskytujete první pomoc a ošetřujete raněného v boji.
Při tom všem si tak nějak zvykáte na vojenský způsob života (jeho light verzi). Máte sice střechu nad hlavou (minimálně po naprostou většinu času), dostatek jídla… ale za cenu omezené svobody. V kontrastu se svým civilním způsobem života si najednou nemůžete vyjít, kam chcete. Musíte dodržovat rozkazy a z nich plynoucí omezení. Neustále někde stojíte v zástupu a podle starého armádního úsloví ,,čekáte, abyste spěchali, a spěcháte, abyste čekali”. Musíte být řádně ustrojeni i oblečeni všichni stejně, s přibývajícími dny také vyzbrojeni.
Zpočátku se vám to může zdát všechno lehké, avšak s tím, jak se dny místy loudavě a s železnou pravidelností opakují, tak i z těch poměrně jednoduchých úkolů začnete být vyčerpaní a bez energie. Když v přesně stanoveném čase tzv. večerky musíte být na pokoji, tak vám to koneckonců nevadí, protože si zujete armádní kanady (konečně!) a mrtví padáte do postele, abyste o něco málo mrtví vstali další den už v pět nebo šest ráno.
Dobře. A k čemu je to dobré?
Pokud dané týdny zvládnete bez zranění, ztráty motivace či jiné úhony, pravděpodobně budete odjíždět z Vyškova nejen s dobrým pocitem a plným ,,jezevcem” armádní výstroje, ale nepochybně i s novými přáteli (nejen) ve zbrani. Zároveň budete lépe rozumět činnosti i možnostem armády, jejíž význam s ohledem na situaci blízko za našimi hranicemi i jinde ve světě roste. A být připraven pomoci, ať už v rámci vojenského zdravotnictví či jinde, je proto důležitější než dřív.
V dalším a závěrečném díle se dočtete…
… co obnáší výcvik v Centru biologické ochrany v Těchoníně v Orlických horách, pakliže se rozhodnete posílit řady této skvělé jednotky!