Odpovědi na otázky Zdravotnického deníku k uspořádání služeb lékařů v nemocničních provozech v ČR
Albert Štěrba sepsal jako názorový průnik předsednictva spolku Mladí lékaři
- Podporujete, aby místo 12 hodinových služeb lékař vykonával spíše 24 hodinové služby?
Názory na toto se mezi lékařkami a lékaři různí. Částečně to může být vysvětleno tím, že většina lékařské obce v ČR má jen pramalou vlastní zkušenost s dvanácti hodinovým provozem, a tak si jej ani nedokáží dost dobře představit. A jaké výhody, či nevýhody jim může přinést.
Zastánci půldenních služeb argumentují tím, že jsou s ohledem na zdraví pacientů i samotných zdravotníků bezpečnější, jelikož je umenšena hladina únavy a vyčerpání. Kritici naopak zdůrazňují lepší kontinuitu péče při zachování celodenního provozu, kdy ošetřující lékař/lékařka zná lépe celkový stav pacienta a může tak rychleji reagovat na jeho náhlé změny. Dále se zdá, že mnohem více lékařů a lékařek považuje celodenní režim za lépe slučitelný s rodinným životem.
Na čem se ale všichni shodnou, je, že po čtyřiadvaceti hodinové směně má jít lékařka či lékař domů a nezůstávat další hodiny v práci. Někteří kolegové vyžadují/navrhují tvrdé postihy pro zaměstnavatele za nedodržování volna po dvacetičtyřhodinové práci, ačkoliv není jasné jakým způsobem by se toto prakticky hlídalo a naplňovalo.
Nicméně dovolíme si zde vyjádřit myšlenku, že pakliže by byl zdravotníků dostatek a byli by adekvátně svému vzdělání a zodpovědnosti zaplaceni, tak aby nemuseli kvůli dvanáctihodinovému provozu neustále pendlovat mezi domovem a nemocnicí a zároveň nepřišli zkrátka na finančním ohodnocení, pak by nejspíše větší část lékařské obce mohla být na straně dvanáctihodinových směn (ačkoliv teď je většina zřejmě proti dvanácti hodinovým směnám).
Argument o kontinuitě péče taky zcela neobstojí, jelikož uvažováno ad absurdum by pak ta nejlepší péče byla zajištěna zdravotníky, kteří z nemocnice neodejdou nikdy.
- Je 24 hodinová služba z hlediska bezpečí a únavy doktora nebezpečná, nebo není?
Zde se názory lékařek a lékařů opět mohou různit, a to zejména podle oboru a pracoviště, v němž pracují. Ve vytížených a zároveň personálně slabě zajištěných provozech s velkým objemem akutních příjmů, operativy, intenzivní péče mohou celková únava a vyčerpání, zejména s blížícím se koncem směny, představovat velké riziko pro chybovost a špatně volenou diagnostiku či vedenou léčbu. Na druhou stranu existují oddělení, kde služby probíhají po většinu času klidně a lékařky a lékaři tedy mají čas si odpočinout. Existují tedy veliké rozdíly v náporu na sloužící lékaře a lékařky závislé především od lékařské specializace a lokality poskytovaných zdravotních služeb.
Teď se jedná o to, zdali tuto zodpovědnost volby mezi dvanácti- a dvacetičtyřhodinovým provozem (případně jinou formou) svěříme do rukou vedení jednotlivých nemocnic, klinik a oddělení a budeme důvěřovat svědomitosti a správnosti jejich rozhodnutí, anebo budeme skeptičtí a z podstaty věci a v rámci snižování možných rizik preferovat plošné zavedení půldenních služeb či celodenních služeb pro všechny bez výjimky.
Obáváme se, že prozatímní praxe s překračováním limitů přesčasové práce, zakládáním nezákonných dohod o provedení práce, či nedovolování řádného průběhu specializačního vzdělávání mladým lékařkám a lékařům před atestací nás spíše nabádá k tomu, abychom byli skeptičtí. Jinými slovy, ke změně nedojde „jen tak“.
Je přinejmenším rozporuplné požadovat, aby přesčasová práce nad 416 hodin byla ilegální, ale tuto práci dále vykonávat (jako tomu bylo doposud). Z toho máme značné obavy. Stejně tak je rozporuplné trvat na legalizaci čtyřiadvacetihodinových služeb, a přitom argumentovat lepším rodinným životem a směrnicí EU o slaďování pracovního a rodinného života.
- Jak se to má v nemocnicích podle vás organizovat, tak aby to vyhovovalo všem?
V tuto chvíli je zcela zřejmá diskrepance mezi tím, co je možné a co bychom si přáli.
Jak jsme již naznačili výše, lékařkám a lékařům by zdá se vyhovovalo, pokud by jich bylo tolik, aby byli schopni pokrýt bez větších potíží přicházejících na úkor osobního a rodinného života i provoz v dvanáctihodinovém směnném režimu. A zároveň, aby jim základní hodinová odměna za práci dovolovala ekonomicky vyžít i bez obrovského množství „otrocky” dlouhých směn – a nebyli tak finančně nuceni tyto často vlastnímu i zdraví pacientů nebezpečně dlouhé směny ,,chtít”. Tento „ideální“ stav zcela jistě není v tuto chvíli možný. Padá na tom, že na zajištění všech aktuálních nemocničních provozů je nás lékařů a lékařek prostě málo.
Musíme tedy hledat varianty, které budou kompromisem mezi bezpečným poskytováním péče pacientům, bezpečným prostředím mj. z hlediska únavy/vyhoření pro lékařský personál a dále faktem, že „lékaři jsou taky jenom lidi“ s nárokem na osobní a rodinný život. Jako jisté východisko vidíme v tuto chvíli zlatou střední cestu, a to postupný přechod z čtyřiadvacetihodinových služeb na služby trvající hodin šestnáct. Čili lékař konající službu přichází do práce v odpoledne v 16 hodin a odchází v 8 hodin ráno. Apelujeme tedy spíše na dodržování evropské legislativy, která má své jasné opodstatnění.
Naprosto zarážející je, že se připravuje další novela (novely) zákoníku práce, a přitom (podle našich informací z politických poslaneckých kruhů) Česká lékařská komora ani Lékařský odborový klub nejsou u přípravy textu této novely, že neběží žádná debata s lékaři o tom, jak by měl nový pracovní režim pro tisíce lékařů vypadat.
Závěrem potřeba přiřknout zásluhu Sekci mladých lékařů ČLK, na tom, že se otevřela novela novely zákoníku práce. Byla by škoda neposunout se ke kultivovanějším pracovním podmínkám v této novele novely. Nová novela novely by měla být konsenzem jinak hrozí jen další eskalace napětí mezi lékaři.