„Píchat po čtyřiceti hodinách v práci dítěti lumbální punkci, to prostě nepovažuji za rozumné“ nebo „Po 48 hodinové víkendové službě mám strach, že způsobím po cestě z práce dopravní nehodu a ublížím i někomu jinému“. I tak zněly odpovědi lékařů a lékařek, které zazněly v našem posledním dotazníkovém šetření.
Přesčasy lékařů jsou dlouhodobě problematickým tématem, které je často diskutované v rámci lékařské obce. Nicméně veřejnost má jen mlhavou představu o tom, v jaké míře se tento problém vyskytuje a jaký má vliv na kvalitu poskytované péče, a tedy i zdraví samotných pacientů. Přesčasová práce je limitována zákoníkem práce a posledním místem, kde bychom předpokládali, že je maximální objem přesčasů překračován, je místo, kde nám jde doslova o zdraví a život. I mediálně lze z řad vysoce postavených politiků slyšet tvrzení, že k žádnému porušování zákoníku práce v nemocnicích nedochází. Je to pravda? Odpověď na tuto otázku nám poskytl dotazníkový průzkum mezi lékaři, konaný na podzim minulého roku, který reflektuje skutečnou situaci ve zdravotnictví.
Podařilo se nám shromáždit data od 609 lékařů z různých typů zdravotnických zařízení. Do analýzy bylo zahrnuto celkem 560 lékařů, kteří v dotazníku odpověděli, že slouží noční služby.
Ačkoli nesmí dle zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., § 83) délka směny přesáhnout 12 hodin, dosahovala průměrná délka služby lékařů 26 hodin! Tato průměrná hodnota je však ještě podhodnocená, protože v ní nejsou reflektovány celovíkendové služby (např. kontinuální služba jednoho lékaře o víkendu od pátečního rána do pondělního poledne), které musejí na některých pracovištích lékaři sloužit. Délka služby se statisticky významně lišila dle typu zdravotnického zařízení, s nejdelší průměrnou službou (28 hodin) v „okresních“ a krajských nemocnicích a nejkratší (24 hodin) v nemocnicích fakultních. Pouze něco málo přes 3% lékařů (19 z 560) sloužících noční služby pracovalo ve 12 hodinovém režimu splňujícím zákonný limit délky jedné směny.
Očekávalo by se, že lékaři po 24 hodinách práce půjdou domů, aby absolvovali adekvátní odpočinek, není to však zdaleka pravidlem. Více než čtvrtina (27 %) lékařů po noční službě zůstává v práci celý následující pracovní den, 22 % lékařů zůstává další den dopoledne a pouze polovina lékařů (51 %) po noční službě zpravidla ráno odchází z práce. I zde existují statisticky významné rozdíly mezi typem pracoviště, kdy po noční službě mohou ráno odcházet nejčastěji lékaři fakultních nemocnic (71 %) a nejméně často lékaři „okresních“ nemocnic (38 %).
K základní pracovní době může zaměstnavatel dle zákoníku práce (§ 93) nařídit zaměstnanci práci přesčas v rozsahu 150 hodin za rok. Pokud se na tom se zaměstnancem smluvně dohodne, může zaměstnanec odpracovat maximálně 416 hodin práce přesčas za rok, tedy cca 35 hodin měsíčně. Průměrný počet přesčasů uváděný lékaři však dosahoval 77 hodin měsíčně, nejvyšší pak 106 hodin. I zde byl potvrzen statisticky významný rozdíl v rámci různých typů zdravotnického zařízení s největším počtem přesčasů (průměrně 82 hodin, maximálně 109 hodin měsíčně) v „okresních“ nemocnicích.
Celkem 493 z 560 „sloužících“ lékařů (88 %) uvedlo, že jejich průměrný měsíční počet přesčasů přesahuje 35 hodin, tedy zákonem stanovenou maximální dobu. Pozorný čtenář znalý zákoníku práce by však namítl, že do limitů se nezapočítává práce přesčas, za kterou zaměstnanec čerpal náhradní volno (§ 93 (5)). Takže lékaři jistě náhradní volno čerpají. Bohužel realita je opět jiná. Z celkového počtu 493 respondentů, jejichž přesčasová práce přesahuje zákonnou normu, pouze 70 lékařů (14 %) uvedlo, že jako kompenzaci čerpají náhradní volno.
Dotazníkové šetření dále ukázalo, že na některých pracovištích stále přetrvává systém vykazování práce přesčas jako tzv. pracovní pohotovosti, tzn. že lékaři dostávají pouze 15 % hodinového výdělku místo plné hodinové mzdy s příplatky. Na otázku vykazování přesčasu jako pracovní pohotovosti odpovědělo kladně celých 20 % respondentů. Zároveň 16 % lékařů odpovědělo na tuto otázku “nevím”, což ukazuje, že lékaři často ani nemají tušení, jakým způsobem jsou za práci přesčas odměňováni.
S ohledem na odměňování je potřeba zmínit i fakt, že na některých pracovištích (5 % respondentů) jsou služby stále propláceny formou DPP/DPČ. Tím tato pracoviště de facto obchází zákoník práce. Přesčasová práce pak navíc zaměstnancům není reflektována ve výši náhrad (tj. finančního ohodnocení dovolené, nemocenské, a právě i přesčasové práce). Zároveň odvody jsou u normální smlouvy vyšší než u dohody, což ovlivňuje například výši mateřské.
Nejdůležitější motivací pro práci přesčas bylo pro lékaře finanční ohodnocení, následováno kolegialitou ke spolupracovníkům. Na třetím místě uvedli respondenti jako motivaci ke konání práce přesčas nedostatek personálu. Pouze 2% lékařů sloužících noční služby uvedlo jako vedoucí motivaci skutečnost, že přesčasy slouží rádi. Přitom však jen 121 respondentů (22 %) odpovědělo, že si mohou sami zvolit, kolik přesčasů odpracují.
Součástí dotazníku byla i možnost sdělení osobní zkušenosti s výkonem povolání lékaře v souvislosti s přesčasy. Lékaři nejčastěji popisovali únavu, dlouhodobé psychické i fyzické vyčerpání, pocit vyhoření, zdravotní komplikace. Dále popisovali poruchy soustředění při službách o délce přesahující 24 hodin, v souvislosti s nočními službami uváděli vyšší chybovost a riziko poškození pacienta. Pro mnohé je práce přesčas důvodem, proč z klinické praxe plánují odejít nebo proč litují, že si danou kariéru zvolili.
Motivací lékařů konat práci přesčas je dominantně finanční ohodnocení, kdy bez služeb je základní příjem nepřiměřeně nízký a neumožňuje lékařům zabezpečit rodinu. Respondenti vyjadřovali nespokojenost s tím, že ve statistikách v médiích se neuvádí základní plat lékaře, ale výdělek včetně přesčasů. Někteří lékaři zůstávají po službě na oddělení, aniž by jim tato přesčasová práce byla proplacena. Jeden respondent v dotazníku uvedl že v době covidové pandemie bylo lékařům propláceno maximálně 5 služeb v jednom měsíci a za další služby nedostali žádné finanční ohodnocení.
Neuvěřitelných 62 % lékařů a lékařek uvedlo, že cítili/cítí nátlak ze strany vedení aby odpracovali přesčasy. Uváděli přitom různé formy manipulativního jednání, zastrašování a zesměšňování, či znemožňování vzdělávání (například chirurgovi zakazovali operovat). „Když neodsloužíš, nemocnice nebude. Nebudeme mít kde pracovat,“ bylo řečeno jednomu z respondentů. Vyskytla se i odpověď kdy lékař/ka plánoval/a kvůli takovému jednání vedení výpověď. Pokud u vedoucího lékaře žádali zredukování počtu služeb z osobních důvodů, byla jejich žádost jednoduše zamítnuta. Alarmující z pohledu pacienta je pak skutečnost, že někteří respondenti uvedli, že ještě před absolvováním základního kmene sloužili lékaři noční služby zcela bez dozoru staršího lékaře, což je v rozporu ze zákonem.
Dotazníkové šetření potvrdilo, že systém veřejného zdravotnictví (tak, jak je aktuálně nastaven) funguje jen díky nadměrné přesčasové práci lékařů. Tento problém se pravděpodobně týká většiny lékařů pracujících v nemocničních zařízeních a dle výsledků dotazníkového šetření je o něco více vyjádřen v menších „okresních“ nemocnicích. Je tedy nezbytně nutné diskutovat, jak tento problém řešit, aniž by byla ohrožena kvalita péče o pacienty (např. restrukturalizací nemocniční sítě). Zároveň je však nutné se zaměřit i na změnu systému odměňování lékařů, protože provedený průzkum ukazuje, že práce přesčas je často jediný způsob, jak si lékaři mohou zajistit adekvátní finanční ohodnocení.
Spolek Mladí lékaři