NHS očima české lékařky – Dr. Lucie Olivová

Přečtěte si o práci Dr. Lucie Olivové v britském zdravotnickém systému a o rozdílech mezi českým a britským zdravotnictvím. Paní doktorka svým článkem reaguje na příspěvek Dr. Jamesa Andronicusa (odkaz) ve facebookové skupině a doplňuje ho zkušenosti získané vlastní praxí.

Zdravím všechny kolegy do ČR!

Četla jsem před pár dny zde na skupině článek od svého kamaráda a bývalého spolužáka Jamese ohledně života a práce ve Spojeném Království. Velice děkuji Jamesovi za přehledný článek a za velice upřímné sdílení osobních detailů svého života a práce v zahraničí. Naprosto pevně věřím, že to bude pro spoustu mladých lékařů nesmírně užitečné.

Celkově jsem při čtení měla ale pocit, že James měl zřejmě spíše negativní zkušenost v Anglii a nezmiňuje mnohá pozitiva práce a života v UK. Jelikož věřím, že zde na skupině jsou kolegové zvažující práci v UK, ráda bych vybalancovala Jamesův pohled svou vlastní, veskrze pozitivní zkušeností. Mám silné nutkání odpovědět na Jamesův příspěvek a uvést několik dalších fakt tak, jak je zažívám při svém působení v UK já. Můj text je poměrně dlouhý a proto ho nepřidávám jako komentář, ale jako samostatný příspěvek. I tak se mi toho sem tolik nevešlo!

Máme evidentně odlišné zkušenosti tím, že já jsem začínala svou kariéru v krajské nemocnici (General District Hospital) v Great Western Hospital ve Swindonu, kde jsem pracovala první dva roky svého působení v UK. Poté jsem přešla na tréninkovou pozici ve velké univerzitní nemocnici University Hospital Southampton v Southamptonu. Zažila jsem tedy to nejlepší i nejhorší z obou světů.

Díky této zkušenosti mám proto zažito právě to, o čem James hovoří, tedy že ve velkém centru je více lékařů a lepší personální obsazení než v menším městě. Musím ale za sebe říci, že pro mě zkušenost v krajské nemocnici byla naprosto nedocenitelná a dostala jsem se do situací, které teď ve velké nemocnici nezažívám. Musela jsem se naučit velice rychle klinické prioritizaci a rozlišit kdo potřebuje moji pomoc okamžitě, kdo počká, kdo mě nepotřebuje vůbec a kdo naopak potřebuje zavolat celý medical emergency tým. Měla jsem možnost sama dělat clinical review pacientům, ke kterým mě nyní ve velkém centru samotnou nepošlou, i když jsem na pozici o 1-2 roky seniornější.

Samozřejmě, že míra rizika je v menší nemocnici větší, ale bohužel to je podstata naší práce, že se musíme naučit rozlišovat svoje limity, poznat míru rizika v dané situaci a správně eskalovat starším lékařům. I při práci v malé nemocnici jsem vždy měla k dispozici starší kolegy, ke kterým jsem mohla eskalovat v případě, že jsem nebyla schopná danou situaci zvládnout sama. Naprosto vždy existuje někdo starší, na koho se lze obrátit. NHS vás nepustí do situace, která bude nebezpečná a kdy budete ohrožovat zdraví pacienta.

Nestávalo se, že by naše personální obsazení nebylo bezpečné. Pokud by taková situace nastala, nemocnice mají své kanály jak podobnou situaci lze eskalovat a vyřešit přes osoby jako zodpovědný consultant (seniorní lékař) – zažila jsem, že s námi ve službě zůstal oncall consultant proto, aby se zajistila bezpečnost péče, když nás mladších bylo příliš málo. Stejně tak existuje insititut tzv. site managera, který zajišťuje bezpečnost a flow v nemocnici. K němu lze podobné problémy eskalovat (např. pokud na směnu nedorazil kolega) a oni potom vyšlou urgentní SMS/email všem lékařům s nabídkou extra směny teď hned, samozřejmě za velmi zajímavou sazbu.

Z mého pohledu a mé zkušenosti je personální obsazení ve velké nemocnici poměrně luxusní, na pacienta v průběhu out-of-hours služeb mám jako lékař více času, je nás více a tedy z mého pohledu je péče celkově bezpečnější a lepší. Když nějaký kolega onemocní, téměř vždy se včas najde náhrada jako locum a tak se nestává, že bychom byli v neúplném obsazení na službě. Samozřejmě ale záleží na konkrétním pracovišti a realita se může lišit.

Plně souhlasím s Jamesem, že ačkoliv technicky je možné nastoupit jako lékař rovnou na úroveň F2, nikomu bych tuto cestu nedoporučila, protože na tu pozici jednoduše nejste připraveni. Nejen odborně, ale hlavně znalostí systému. A je pravda, že jako F2 (lékař druhý rok po pomoci) vás už úplně nikdo držet za ručičku a provádět systémem nebude. Očekává se, že základní výkony jako kanylace, odběry, Astrupa atd. plně ovládáte, že dokážete sami vyšetřit pacienta, základně zaléčit a eskalovat starším kolegům. Není to ideální práce pro čerstvého absolventa. Když začínáte jako F1, všichni rozumí že jste čerstvý absolvent, držím nad vámi ochrannou ruku a po očku sleduji vaší aktivitu a vaše pacienty. Jste tak v bezpečí a vaši pacienti také.

Stejně tak plně souhlasím, že plat na úrovni F1 je v kontextu UK tragický a jak možná víte, je to jeden z hlavních příčin současných stávek mladých lékařů.

Chtěla bych pouze dodat, že i na locum práci existují direktivy a legislativa, která upravuje, kolik času smíte pracovat. Pracovat déle než 13 hodin v kuse je nelegální nezávisle na tom, kolik máte podepsaných kontraktů na Locum a systém vám to prostě nedovolí. Stejně tak je omezen maximální počet dnů práce v kuse (7), nočních směn v kuse (5) a odpracovaných hodin za týden (70), které se nesmí překročit ať už máte locum nebo ne. Tím vás systém ochraňuje od vykořisťování a od přepracování, které by ohrožovalo bezpečí pacientů. Zkrátka vás nikdo nijak nemůže donutit zůstat v práci déle než 13 hodin. Žádná nemocnice nemůže ospravedlnit překročení těchto limitů a pokud by se něco takového přece jen stalo, NHS má vypracované velmi rigorózní procesy toho, jak takovou situaci eskalovat a záhy napravit. To je mimochodem jedna z velkých výhod UK, tj. že existují vypracované cesty jak eskalovat jakýkoliv problém a vždy je někdo, na koho se lze obrátit. Existuje například tzv. Freedom to speak up guardian, který může jakýkoliv problém či nepravost řešit za vás a umožnit vám tak i zůstat v anonymitě, pokud si to přejete. Další já pak obrátit se na britskou lékařskou asociaci, odborový svaz, který podporuje lékaře v případě, že nemocnice jakkoliv vykořisťuje.

Jak James uvádí, locum v Londýně je výrazně hůře placené než jinde v Anglii (důvodem je vysoká nabídka ze strany lékařů a dohoda Londýnských nemocnic). V naší nemocnici například je Locum rate nastavena pro lékaře úrovně 2-4 roky po promoci výše než v Londýně, konkrétně 45 GBP v normální pracovní době a 50GBP out-of-hours. Některé menší nemocnice v okolí nabízí ještě více, pokud mají málo personálu. Často se navíc nabízí směny úplně na poslední chvíli, tj. například ráno nabízená směna na tentýž den odpoledne, která bývá ceněná o cca 10 liber na hodinu víc.

Souhlasím, že locum život je nestálý a má svá rizika, ale chtěla bych zdůraznit, jakým bonusem pro lékaře je možnost dělat locum nad rámec pracovní doby. Většina jiných zaměstnání a většina zemí nenabízí možnost si snadno přivydělat i mnoho stovek liber tím, že vezmete pár extra směn. Váš plat je fixní, ale máte snadno možnost si ho takto jednorázově navýšit, pokud například očekáváte extra náklady. Pokud máte volný den a chcete čas strávit užitečně a přivydělat si, je to v NHS extrémně snadné s minimem papírování, když jste jednou zapsaní ve své nemocniční Staff Bank. Také to znamená, že můžete snadno pracovat ve více různých nemocnicích a poznat tak místní prostředí a kolegy například pokud tam plánujete přestoupit nebo pokud vás tam v budoucnu čeká nějaká rotace.

Někteří lékaři poté záměrně plně vystupují z tréninkových pozic, ukončuji své trvalé úvazky a pracuji na volné noze jako locum, existují dokonce i dlouhodobé locum kontrakty. Problém této praxe samozřejmě je skutečnost, že nemáte nárok na zdravotní volno, dovolenou, atd. Celkově ovšem váš výdělek pak bude výrazně vyšší, než na tréninkové pozici. Má to pak svoje další implikace z hlediska například hypoték, ale existují specialisté, kteří se věnují specificky lékařům a jejich finančním potřebám a jsou schopni vám v této oblasti poradit.

Nemám co dodat, výplatní páska je nepřehledá a trvalo mi měsíce, než jsem se zorientovala v tom, co která položka znamená a jak se počítá. Nemůžu ale říct, že bych své české výplatní pásce rozuměla o moc lépe, když jsem v ČR pracovala. Stejně tak je systém danění v UK velmi komplexní a trvá dlouho, než se v tom člověk naučí pohybovat. Myslím si, že je naprosto zásadní, aby člověk rozuměl své výplatní pásce a všiml si, pokud cokoliv není spočítáno správně.

Kremační poplatky skutečně v NHS existují a jsou ve výši asi 75 liber. Měla jsem s tím též ze začátku určitý morální problém, ale jak říká James, systém je tak nastaven a poplatek vám zkrátka proplacen je. Co s ním poté uděláte je plně na vás, cokoliv vám pomůže v noci klidně spát.

Velice mě překvapuje, jak negativní je Jamesův komentář ke zdravotnímu volnu. Já sama jsem byla velice příjemně překvapená tím, že NHS se ve věci zdravotního volna ke svým zaměstnancům chová velmi lidsky, samozřejmě akceptuje zdravotní volno a proplácí ho ve 100 % výši. Pracujeme ve vysoce stresovém prostředí a jsme neustále vystavování mnoha patogenům, není neobvyklé, že lékaři onemocní. Považovala jsem vždy a stále považuji za nespornou výhodu skutečnost, že mi nikdy nikdo nevnucoval pocit viny za to, že zůstávám doma nemocná. Nejsem placená zajišťování provozu na oddělení. Věřte mi, že za to jsou placení jiní. Nikdy mi nechodila zpráva za zprávou od kolegů o tom, kdy už budu zpátky a kdo pokryje moje směny. Nikdy mi nikdo neřekl, že personální obsazení nemocnice by nějakým způsobem měla být má zodpovědnost. Protože jednoduše není. Konsenzus je jasný, nárok na zdravotní volno má každý a až se vrátí, tak tu bude. Do té doby se obvykle zajistí jiný kolega jako locum. Systém je jednoduchý a funkční.

Pro zajímavost: Je pravda, že po každé absenci musím uvést důvod do dotazníku po návratu, ale (podle mě poměrně pokrokově) mezi akceptované důvody kromě klasických nemocí patří i psychologické důvody jako burnout nebo deprese či úzkosti. To je podle mě krok správným směrem!

Další podle mě obrovská výhoda NHS, tedy studijní volno a rozpočet. Vaše možnosti se obvykle zlepšují každý rok jak postupujete systémem na vyšší úroveň. Jako lékař třetího roku mám například nárok na 30 dní studijního volna (z toho 15 dní mimo nemocnici na různé kurzy ke zlepšení mých odborných dovedností a soft skills, 15 dní v rámci nemocnice například na výuku pomocí simulace akutních stavů či lokální konference). Jako trainee mám na každou akci rozpočet do výše 750 liber a pokud by můj kurz byl dražší, i tak lze nechat proplatit, ale musí se nechat schválit předem (aby bylo zajištěno, že kurz bude validní pro můj tréninkový program a kvalitou odpovídat ceně). Stejně tak máte možnost požádat i o stipendium pro zahraniční akce.

Samozřejmě studijní rozpočet má velmi pevná pravidla a je důležité si je na začátku vašeho zaměstnání v dané nemocnici nastudovat a vše zařizovat s dostatečným předstihem. Celkově ale NHS nabízí naprosto bezprecedentní podporu vzdělávání pro mladé lékaře.

Z mé zkušenosti je často složité si naplánovat dovolenou. Vždy je tedy potřeba o dovolenou žádat s dostatečným předstihem, nejlépe 6 týdnů. Často se mi ale stalo, že pokud jsem musela o dovolenou žádat s kratším předstihem, byla veškerá snaha mi dovolenou zajistit. Ne vždy to bylo možné, nebudeme si nic nalhávat. Žádosti dovolenou jsou jedna z nejvíce frustrujících věcí na práci v NHS, alespoň dle mé zkušenosti.

Jedna z nejvíce užitečnějších rad, jakou jsem kdy dostala, byla vždy si předem najít a zjistit odpovědnou osobu, která rozděluje dovolenou na každém novém oddělení. Dovolenou si co nejdříve rozmyslet a rozvrhnout a žádost podat co nejdříve je to možné. Dovolená se totiž často rozděluje metodou first come, first served.

James velice hezky popsal pracovní dobu tak, jak v reálném životě v NHS bývá. Liší se to často na chirurgických versus interní odděleních, ale ve vší obecnosti to odpovídá. Standardní pracovní doba pro lékaře je 48 hodin za týden, tomu odpovídá standardní plat. Za jakékoliv další hodiny a za práci v tzv. unsociable hours máte příplatky.

Jelikož dělám interní core training, abych pak mohla pokračovat na dermatologii, dám vám příklad ze svého specifického rozpisu služeb. Většinu dní pracuji klasický pracovní den tedy od 8:30 ráno do 5 večer. První půlhodina je většinou věnovaná administrativním úkonům – vytisknout seznam pacientů, projít na kterých odděleních naši pacienti jsou a najít si správný bleep (pager). Dopoledne pak většinou probíhá provádění vizity u pacientů, kteří spadají do péče mého týmu. Odpoledne je pak věnováno vykonávání všech úkonů, které byly pro dané pacienty na daný den naplánované (například objednávání odběrů, zobrazovacích metod, zajišťování konzilií, provádění výkonů jako lumbální punkce, puknce ascitů, atd).

Občas mám směnu dlouhý den tady od 8 do 9 večer. V takovém případě si na ranním předávání služeb vyzvednu tzv. emergency bleep a jsem součástí emergency týmu. To znamená že pokud kterýkoliv z interních pacientů přes den bude potřebovat okamžité ošetření z důvodu zásadního prudkého zhoršení klinického stavu, budu k němu spolu s několika kolegy akutně přivolaná já a budu zodpovědná za úvodní zaléčení. Mít na starosti emergency bleep je jedna z nejlepších nejpraktičtější zkušeností, které jsem kdy v NHS získala. Také kvůli tomuto je nutností, aby každý lékař na mé úrovni měl platný ALDD certifikát (Advanced life support).

Cca do 5 hodin odpoledne vykonávám své obvyklé povinnosti ve svém týmu u svých pacientů. V 5 hodin přebírám zodpovědnost za několik interní oddělení a jsou mi hlášeni všichni pacienti, kteří z nějakého důvodu vyžadují vyšetření mimo hlavní pracovní hodiny. Jsou to například klinické problému typu bolest na hrudi, dušnost, bolest břicha, ale i méně akutní záležitosti jako např. špatně kontrolovaná glykémie, a pacient vyhrožuje opuštěním nemocnice na revers či mladší kolega nebyl schopen zavést kanylu a je potřeba abych ji zavedla já. Můj nejoblíbenější úkol zatím byl ‘There is a pidgeon in patient’s room, please review’.

Systém rozdělování úkolů ve službě se liší mezi nemocnicemi. V malé nemocnici jsem měla bleep, všechny sestry znaly mé číslo a volaly mě, když bylo něco potřeba. Pokud jste na úrovni nejmladšího lékaře tedy F1, čeká vás často poměrně náročná směna plná bleepů a často banálních problémů. V NHS není přijatelnou praxí odmítnout péči o pacienty v případě, že vás sestra žádá o vyšetření – prvním koho sestry zavolají je často nejmladší lékař. Když postoupíte v tréninku na vyšší pozici, často už neřešíte banality, ale volají vám sestry kvůli akutně klinicky zhoršeným pacientům, vaše práce je tak o mnoho zajímavější.

Rozhodně nebudu tvrdit, že NHS vás nečekají neplánovaně přesčasy. Samozřejmě se to stává. Je ale velký tlak na to, aby se toto minimalizovalo. Jeden z důvodů, proč tomu tak je, je skutečnost, že existuje tzv. Exception reporting system. V praxi to znamená, že pokud zůstanete v práci nad rámec standardní pracovní doby, tento přesčas si poté můžete evidovat v online aplikaci a dostanete jej proplacený. Dalším důvodem je dopad na psychologické zdraví lékařů, kteří už tak jsou přepracovaní.

Samozřejmě vás nemůže nikdo nutit si přesčasy evidovat a stává se, že někteří kolegové z principu odmítají přesčasy hlásit. Z mé zkušenosti toto ovšem není běžná praxe. Většina kolegů si přesčasy hlásí pokud zůstává déle než např. 30 min. Přesčasy se proplácí standartní sazbu, kterou jste placeni za běžnou pracovní dobu.

Myšlenka systému je ta, že by se nemělo stávat, že lékaři budou zůstávat přesčas. Je to proto, že existuje zodpovědný lékař, který má službu po pracovní době a kterému by měly být předány úkoly, které nebyly v průběhu dne provedeny. Samozřejmě ne všechny úkoly jsou vhodné k předání lékaři ve službě – např. zpracování propouštěcí zprávy na nadcházející den není něco, čemu by se měl lékař ve službě věnovat. Takový úkol může být ponechán na nacházejí pracovní den. V případě, že zůstanete v práci déle abyste propouštěcí zprávu dokončili, nahlásíte si poté přesčas.

Nestalo se mi nikdy, že by mi někdo vyčetl přesčasy, které jsem si nahlásila. Z principu si přesčasy vždy hlásím a plně aktivně své kolegy, aby činili totéž. Také je nutno podotknout, že nutnost dělat neplánované přesčasy se výrazně liší na jednotlivých odděleních. Zažila jsem oddělení, kde jsem za celé 4 měsíce nezůstala přesčas ani jednou, stejně tak oddělení, kde jsem zůstávala přesčas několikrát týdně. Jelikož jsme ale všichni pravidelně hlásili neplánovaný přesčasy, navýšilo se personální obsazení daného oddělení a situace se tak výrazně zlepšila.

I zde se moje osobní zkušenost výrazně liší od té, kterou měl v UK James. Každý mladý lékař by měl mít přiděleného školitele, tzv. educational supevisor (tentýž člověk na celý úsek tréninku, obvykle 2-4 roky) a clinical supervisor (odlišná osoba na každé rotaci trvající většinou 4 měsíce). Pravdou je, že vaši školitelé za vás nikdy nebudou přebírat vaši osobní zodpovědnost. Je na vás svého školy na začátku rotace kontaktovat a poprosit o schůzku, urgovat, pokud by se vám neozýval, a eskalovat k řediteli tréninkového programu v poslední instanci. Nikdy se mi ale nestalo, že bych něco podobného musela udělat. Se všemi svými školiteli jsem měla veskrze pozitivní vztah.

Úkolem školitele je s vámi projít které požadavky tréninkového programu a kompetence, které musíte v průběhu dané rotace nebo daného programu splnit. Měli by být též vaší kontaktní osobu v případě, že nezvládáte náplň práce nebo nestíháte plnit požadavky svého portfolia.

Každý tréninkový program má své portfolio. Je to většinou online web, na kterém máte svůj účet a do kterého jsi zapisujete všechny své vzdělávací aktivity. Patří sem veškeré hodiny výuky, kterou jste absolvovali (a většinou máte v programu uvedeno jaký minimální počet hodin musíte absolvovat, obvykle 40 až 60 hod. za rok), všechny tzv. work-based assessments (sem patří diskuze ohledně zajímavých případů, záznam klinického vyšetření, které sledoval a hodnotil váš zkušenější kolega, prezentace provedeného příjmu pacienta starším kolegovi, atd.) a výkony, které jste provedli a které sledoval někdo ze starších lékařů (např. lumbální punkce, zavedení nasogastrické sondy, kanylace, zavedení centrálního žilního katetru, atd). Většinou vzdělávacích programů má uvedený přesný specifický seznam požadavků, které musíte během daného roku splnit. Je plně na vaší zodpovědnosti tyto požadavky splnit a evidovat ve svém portfoliu. Na konci roku tak komise starších lékařů projde vaše portfolio a zhodnotí, zda jste zadaný rok získali kompetence, které se od vás vyžadovaly.

Systém je to z mého pohledu nesmírně dobře nastavený. Podporuje kontinuální vzdělávání lékařů, zajišťuje zvyšování kvalifikace v průběhu každého roku tréninku. Nestane se vám, že by někdo odmítl s vámi udělat work-based assessment, pokud o to slušně požádáte – taková je v NHS firemní kultura. Máte tedy možnost průběžně získávat zpětnou vazbu na své komunikační schopnosti, dovednosti fyzikálního vyšetření, schopnosti provádět základní výkony, které by měl lékař na vaší úrovni ovládat. Stejně tak máte pravidelně příležitost být hodnotitelem pro své mladší kolegy. Máte příležitost se učit od mladších i od starších.

Tento systém také podporuje kulturu, která akceptuje, že nikdo z nás není dokonalý a specialista na vše, a že všichni se neustále učíme.

Mimo to vás čeká práce na projektu zvyšování kvality (tzv. Quality improvement project) či klinickém auditu. Můžete se také věnovat výzkumu, pokud vás to zajímá. Obvyklý požadavek portfolia je alespoň jedenkrát za rok vést nějakou vzdělávací aktivitu, například odučit 1 hod. výuky medikům. Cokoliv nad rámec tohoto je vaše dobrovolná aktivita. Mě například výuka velmi baví a věnují se jí hodně, nikdo mě k tomu ale nenutí.

Jak uvedl James, jako mladý lékař máte nárok obvykle na 2 hodiny času na výše uvedené aktivity za týden. Tento čas má být využitý ke zlepšení vašeho portfolia, práci na projektech zvyšování kvality, práci na výuce atd. Většinou je běžnou praxí, že jsi tento čas vybírají lékaři jedenkrát za měsíc jako jeden den volna.

British Medical Association (BMA) je odborovou organizací pro lékaře v UK. Momentálně se z největší části věnuje kampani na navýšení mezd na úroveň na z roku 2008 (nynější mzdy mají technicky nižší hodnotu než měly v roce 2008 kvůli růstu nižšímu než byla úroveň inflace). Kromě této momentálně kampaně ale BMA lékařů nabízí mnoho dalších benefitů. Abych uvedla několik příkladů: BMA nabízí službu právníka, který zkontroluje vaši smlouvu před podpisem, že odpovídá všem zákonným požadavkům. BMA také nabízí možnost nechat si zkontrolovat váš rozpis směn a ujistit se tak, že neodporuje zákonným normám. V případě jakýchkoliv konfliktů se zaměstnavatelem (například ohledně přidělení dovolené, volna na pohřeb, proplacení přesčasů, atd) se lze obrátit na BMA, která poté v nemocnici jedná vaším jménem. BMA je obrovská organizace, která má v očích nemocnice výrazně vyšší autoritu, než můžete mít vy jako individuální lékař. Proto je výrazně doporučeno všem lékařům stát se členem BMA.

Z mé zkušenosti, jakýkoliv problém jsem kdy se zaměstnavatelem řešila, vše se poměrně bleskurychle vyřešilo, když jsem požádala o podporu BMA a ta pak oslovila nemocnici za mě.

Je naprostou pravdu, že NHS je pod obrovským tlakem a obdobně jako ve většině zemí světa, jelikož jde o státní zdravotní systém a péče je poskytovaná pacientovi zdarma, je tento systém těžce přetížen. Situace se samozřejmě liší výrazně v různých nemocnicích. V menší nemocnici, kde jsem pracovala se stávalo, že jsme měli i 10 sanitek čekajících s pacienty na ošetření na urgentním příjmu, zvláště pak v době probíhající COVID pandemie. Ve velké nemocnici samozřejmě situace zdaleka není tak kritická.

V žádným případě se nesnažím tvrdit, že NHS je ideálním systémem. Jsem si plně vědoma, že má své pozitiva i svá negativa. Celkově ale z mého pohledu jde o systém, který podporuje vzdělávání způsobem, jaký jsem jinde ve světě nezažila. Je zde velký tlak na neustálé zlepšovat všech zúčastněných, ať už ve smyslu klinických dovedností a schopností, zlepšování kvality péče jako takové, vzdělávacích systémů atd. Jakýkoliv problém lze řešit, vše lze eskalovat k vyšší instanci. Oproti mnoha místům v českém systému zde existuje výrazně méně zažitých nepsaných pravidel, medicína je Evidence-based (neděláme věci proto, že je tak rád dělá náš primář, ale proto, že vycházíme z posledních odborných doporučených postupů), vaše vzdělávání má systém a řád. Pokud se děje nějaká nekalost, vždy existuje proces, podle kterého lze tento problém někam nahlásit a nějak řešit.

Jako lékař v tréninku mám přesně nastavené kompetence, přesně definované, co mohu vykonávat a co bych vykonávat neměla. Snadno se na toto mohu v systému odvolat a odmítnout vykonat úkon, ke kterému nejsem způsobilá, aniž bych za to dostala totální hate. Existuje spousta způsobů, jak NHS podporuje mentální zdraví lékařů, například má minulá nemocnice nabízela zdarma několik sezení s psychologem.