Jak moc se může zvrtnout cesta za atestací a proč ani při zdánlivém splnění všech povinností nemusí být zdaleka vyhráno? Jak důležité je si dát pozor na akreditaci pracoviště?
Přečtěte si příběh mladé lékařky*, jejíž cesta za atestací se dá přirovnat k boji s větrnými mlýny.
*Na žádost paní doktorky zveřejněno anonymně.
V roce 2012 jsem zdárně dokončila studium na lékařské fakultě a nastoupila na interní oddělení s neselektovaným příjmem pacientů v malé okresní nemocnici. Byla to práce, kterou jsem si vždycky přála dělat a bavila mne. Rovnou jsem se v rámci specializačního vzdělávání zapsala do oboru Vnitřní lékařství, studijní program z r. 2011.
Na svém prvním pracovišti jsem strávila 3,5 roku a podařilo se mi získat interní kmen. Tehdy k tomu stačilo pouze absolvovat povinnou praxi a týdenní kurz. Když jsem si vyzkoušela celé spektrum práce, které mi mé pracoviště nabízelo a zhodnotila, že tam už se dále odborně neposunu, rozhodla jsem se práci změnit. Nastoupila jsem opět na interní oddělení s neselektovaným příjmem pacientů v okresní nemocnici, ale už se jednalo o větší pracoviště s pestřejším složením pacientů a více prováděnými výkony.
Při nástupu jsem se paní primářky ptala, jak to bude do budoucna s mým dalším vzděláváním a zda je podmínkou atestační přípravy podepsání kvalifikační dohody. Primářka mi tvrdila, že veškerá praxe potřebná pro můj obor se dá až na jednu stáž absolvovat v rámci naší nemocnice a kvalifikační dohoda se nepodepisuje. Dokonce mi to ještě ověřovala a pár dnů po pracovním pohovoru mi po telefonu potvrdila, že to tak skutečně je.
Po nástupu do práce trvalo přibližně dva roky, než na mě došla řada a začaly se řešit mé stáže. Bohužel tři měsíce po mém nástupu některé obory v naší nemocnici neobhájily akreditaci, tudíž stáží, na které jsem musela vyrazit mimo nemocnici, bylo nakonec více.
Na studijním oddělení mi bylo řečeno, že ke schválení stáží je nutná kvalifikační dohoda, na základě které bych musela na současném pracovišti zůstat dalších 5 let po složení atestační zkoušky. Jelikož mám celou rodinu poměrně daleko od místa, kde v současné době žiju a pracuju, byla to pro mne nevítaná komplikace. V případě, že by se něco stalo v rodině a vracela bych se do svého rodiště, musela bych ještě navíc řešit vyplacení se z kvalifikační dohody. Starší atestovaní kolegové mi pak sdělili, že i oni museli kvalifikační dohodu podepsat, přestože v té době se ještě dala veškerá praxe vyřešit v rámci naší nemocnice.
Nakonec jsem se rozhodla, že touto cestou nepůjdu a budu na stáže chodit raději na vlastní náklady. Když jsem to propočítala, nezdálo se to být tak hrozné, navíc z prvních pár výplat po atestaci by se mi vklad do vzdělání rychle vrátil. Takže jsem si vždycky vzala měsíc neplaceného volna, odvedla si zdravotní a vyrazila na stáž, kterou jsem si ještě navíc hradila. Do toho jsem často ještě zajišťovala noční a víkendové služby na svém pracovišti, takže jsem ze stáže přejížděla do služby a ráno ze služby do jiného města na stáž. Průběžně jsem psala atestační práci, dělala si povinné kurzy a učila se na zkoušku.
Když mi chyběly poslední dvě stáže, které už byly domluvené, odeslala jsem přihlášku k atestační zkoušce. O pár dnů později mi volali z lékařské fakulty, aby mi sdělili, že mi bohužel nemohou uznat 12 měsíců praxe, protože byla absolvována na pracovištích bez akreditace nebo s nižší akreditací než je třeba pro můj obor.
Jednalo se o chirurgii a ARO, které mi stejná lékařská fakulta uznala do interního kmene, dále o diabetologii, nefrologii a 5 měsíců interny. Byla jsem z toho v rozpacích. Mám tedy neplatný i certifikát k internímu kmeni, na který už několik let pracuju?
V diabetologické ambulanci jsem několik let pracovala. Dokonce jsem tam zaváděla v rámci našeho pracoviště nová screeningová vyšetření. S paní primářkou jsme datum stáže vymýšlely tak, aby bylo ještě v době akreditace a k podpisu sháněli atestovanou kolegyni, která už u nás toho času nepracovala.
A co se týče nefrologie, pracuju na částečný úvazek na dialyzačním středisku, kde sama provádím chronické i akutní dialýzy, kanyluju, vykonávám konziliární činnost pro nemocnici, pracuji v nefrologické ambulanci.
Zjistila jsem, že moje pracoviště skutečně akreditaci nemá, ale v rámci firemní sítě máme několik akreditovaných pracovišť. Jedná se však o chronické dialýzy, kde bych na stáži viděla menší spektrum práce než na mém pracovišti.
Stran akreditace interního oddělení a JIP mi paní primářka tvrdila, že potřebnou akreditaci máme, jen ji ministerstvo zapomnělo zanést do oficiálních seznamů a fakulta to proto neví. Dokonce mi ukazovala nějaký papír, který to měl dokazovat.
Na fakultě mi poradili podat žádost na Ministerstvo zdravotnictví o uznání praxe z neakreditovaných pracovišť. V době, kdy jsem odesílala přihlášku, jsem už byla těhotná, proto to pro mě byla jediná možnost, jak praxi získat a dostat se ještě ke zkoušce. Oficiálně by vyřízení žádosti mělo trvat 90 dnů, což by se ještě do termínu zkoušky stihlo.
Dala jsem na vlastní náklady okopírovat celý svůj logbook, průkaz odbornosti, žádost o zkoušku i odpověď z fakulty a spolu s vyplněnou žádostí o uznání praxe s nalepeným kolkem za 500 Kč jsem to v jedné velké obálce poslala na ministerstvo.
O pár dnů později mi z ministerstva volala právnička a říkala, že se jí na stůl dostala moje okopírovaná praxe, ale chybí žádost s kolkem. Vysvětlila jsem jí, že jsem vše poslala společně a žádost tam tím pádem někde musí být. Konstatovala, že se mohla zdržet v podatelně a že ještě počká. V tomto duchu jsme si telefonovaly a mailovaly přes dva týdny. Stále neměla žádost a já jí opakovaně vysvětlovala, že tam musí někde být. Dokonce mi poslala i vzor, jak ta žádost vypadá a řešila, jestli jsem si to nespletla s něčím jiným. Nespletla!
Situace vyvrcholila, když mi opět takto volala, že tam žádost stále není. Vytočila jsem se natolik, že jsem ji do telefonu seřvala. Nebyla jsem vulgární, ale velmi důrazně jsem jí ještě jednou zopakovala, že jsem vše poslala v jedné obálce a když tam má přílohy, musí tam mít i tu žádost a já nebudu znovu platit za kolek, jen protože to ztratili. Za pár minut mi obratem volala zpět. Žádost našla. Měla ji celou dobu na stole v obálce s přílohami. Jen se špatně podívala. Omlouvala se.
Tři měsíce od podání žádosti uplynuly a nedělo se nic. Už jsem se vzdala naděje, že odatestuju před porodem. Měla jsem už jiné starosti. Paní na ministerstvo jsem ještě párkrát volala a ptala se, jak se to bude řešit. Neví. Musí se zeptat ředitele. Je nás tam víc takových, kteří potřebujeme uznat více stáží.
Vzdala jsem to. Záhy po porodu mne opustila i naděje, že bych nějak zvládla odchodit stáže a učit se s malým dítětem. Vyfasovala jsem miminko, které většinu času prořvalo s kojeneckými kolikami. Život šel dál. Povinné kurzy mi všechny propadly, moje atestační práce už není aktuální, ze svého oboru jsem toho spoustu zapomněla a utekla mi řada novinek. Jsem doma tři roky. Většinu z toho nepracuju. Mezitím jsem porodila druhé dítě a proběhlo několik vln covidu.
Na jaře mi zazvonil telefon. Volala paní z ministerstva, ale jiná než před třemi lety. Mluvila celkem k věci. Pořád tam je ta žádost. Prodiskutovala se mnou, jestli nechci zúžit předmět žádosti. Konečně mi vysvětlila, jak to je s tou internou. Potřebuju skutečně akreditaci II. stupně, kterou moje pracoviště nemá a nikdy nemělo, ani na ni výkony nedosáhne. Dokonce mi sdělila, že můj zaměstnavatel má nasmlouvané jedno konkrétní pracoviště, kam by mě správně na stáž měl vyslat.
Během pár dnů jsme spolu přes telefon a mail vyřešily, co bylo potřeba a začalo se jednat. Na moje pracoviště poslali dotazníky na počet personálu, výkony, přístrojové vybavení… Brzy jsem dostala vyrozumění. Nakonec mi uznali aspoň chirurgii a ARO do interního kmene, takže 8 měsíců stáží budu stejně muset ještě absolvovat, ale aspoň mám platný kmen.
Byla jsem přesvědčená, že moji primáři mne vysílají na stáže, které k něčemu jsou. Místo toho se mnou zřejmě zkusili to, co dříve fungovalo, a nestarali se o aktuální požadavky. Druhá věc je, že podmínky se měnily za pochodu. Od doby, kdy jsem se zapsala do studijního programu, v něm přibylo několik povinných kurzů a zpřísnily se požadavky na akreditaci pro internu. Mne samotnou nenapadlo všechno tohle ověřovat. Řídila jsem se tím, co bylo psáno v logbooku, který jsem dostala před lety a zkušenostmi mých primářů.
Po absolvování interního kmene jsem si zapsala ještě druhý obor – nefrologii, studijní program 2018, kde jsou již vyšší nároky na základní kmen (ARO na pracovišti s akreditací II.st., navíc stáž u praktického lékaře, zkouška z interny pro absolvování kmene). Tehdy trvalo déle než rok, než byly vůbec zveřejněny podmínky pro získání kmene. Spouště kolegů, kteří přecházeli po kmeni z interny do jiného interního oboru to velmi oddálilo kariérní postup.
Sama nevím, jak teď budu postupovat dále. Atestaci z interny jsem ještě nevzdala. Zatím jsem však doma s malými dětmi. Na časný návrat do zaměstnání to nevypadá. Stáže a prošlé kurzy zřejmě budu řešit na vlastní pěst ke konci rodičovské dovolené. Hlídání pro děti v rámci rodiny nemám. Manžel pracuje na plný úvazek, babičky bydlí daleko.
Vzhledem k tomu, že většina lékařů jsou ženy plánující rodinu a v současné době je nutno v rámci atestační přípravy minimálně půl roku strávit ve fakultní nebo krajské nemocnici, obávám se, že atestovaných lékařů bude v budoucnu velmi málo. Už teď je na okresních nemocnicích nemá moc kdo školit. Většina mých starších kolegů po atestaci postupně odchází do soukromých ambulancí. Mladší kolegové na interní oddělení nastupují s tím, že za rok nebo za dva, po získání potřebné praxe, odejdou do jiného oboru s interním kmenem (většinou všeobecné lékařství nebo kardiologie).