Právní formy profese lékaře, pracovní poměr
Ignorantia Iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) jsou dvě základní zásady českého právního řádu, se kterými se běžný člověk často setká, až když je pozdě. V dnešní době je základní znalost práv a povinností již presumována, a proto se v této sérii článků zaměříme na to, aby si čtenáři byli vědomi, jaká práva jim náleží a které povinnosti jim plynou z pracovněprávního poměru.
V České republice mohou lékaři vykonávat svou profesi v zásadě ve třech formách – jako zaměstnanci, OSVČ nebo v kolektivních formách výkonu práce (např. společníci obchodní společnosti či členové družstva). Tato série bude zaměřena na výkon profese lékaře v pracovněprávním vztahu, tedy vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Stěžejním právním předpisem je v tomto právním vztahu zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce se subsidiárním použitím občanského zákoníku. Právě zákoník práce rozděluje základní pracovněprávní vztahy na pracovní poměr a vztahy založené tzv. dohodami, kterými rozumíme dohodu o pracovní činnosti (DPČ) a dohodu o provedení práce (DPP).
Pracovní poměr je nejčastějším institutem pro výkon určitého povolání a povolání lékaře není výjimkou. V pracovním poměru vystupují dvě strany – zaměstnavatel a zaměstnanec. Zatímco zaměstnancem může být pouze osoba fyzická, zaměstnavatel může být osobou právnickou i fyzickou. Lékař tak může být zaměstnancem například:
- organizačních složek státu či příspěvkových organizací (např. fakultní nemocnice)
- nestátních zdravotnických zařízení (např. nemocnice zřízená krajem či u zaměstnavatelů, jejichž předmětem podnikání jsou zdravotnické služby)
- zaměstnavatele lékaře, který vykonává svou odbornou praxi
- neziskových organizací.
Předmětem pracovního poměru je osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele za mzdu. Práce vykonávána v pracovním poměru může být vymezena druhově nebo konkrétními pracovními úkony. Od roku 2012 se můžeme setkat s pojmem „závislá práce“. Zákoník práce ji definuje jako práci „která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“ Důležitost tohoto pojmu spočívá v tom, že závislou práci lze vykonávat výlučně v základním pracovněprávním vztahu, tedy v pracovním poměru či při uzavření DPČ nebo DPP. Pokud by byla závislá práce vykonávána mimo výše uvedené formy, jednalo by se o nelegální práci, za kterou lze postihnout nejen zaměstnavatele, ale i zaměstnance.
Obsahem pracovního poměru jsou vzájemná práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele. Zákoník práce stanovuje ty úplně základní, které se musí vyskytovat v každém pracovním poměru, nehledě na smluvní úpravu mezi stranami. Mezi ně řadíme povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, povinnost poskytovat zaměstnanci mzdu za vykonanou práci a právo zaměstnance mzdu požadovat, povinnost zaměstnance konat práci osobně a dle pokynů zaměstnavatele. Jak již bylo nastíněno, obsah pracovního poměru může být modifikován i dohodou stran, typicky v pracovní smlouvě. Zde si dovolím apelovat na čtenáře, aby (nejen) pracovní smlouvu pečlivě pročetli před jejím podepsáním. V případě smluvních modifikací práv a povinností reflektuje zákoník práce zásadu ochrany slabší strany a stanovuje tak, že pokud se zaměstnanec vzdá práv, které mu Zákoník poskytuje, je takové jednání považováno za zdánlivé a hledí se na něj, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.
Pracovní poměr může vzniknout třemi způsoby – uzavřením pracovní smlouvy, volbou či jmenováním. V případě výkonu profese lékaře bude pracovní poměr vznikat vždy uzavřením pracovní smlouvy, tzv. dohodou. Před samotným podepsáním smlouvy dochází k určitým procesům, které však právo také z určité části upravuje. Pozoruhodným ustanovením je § 30 odst. 2 Zákoníku práce, který stanovuje právo zaměstnavatele požadovat pouze takové údaje, které bezprostředně souvisí s uzavřením pracovní smlouvy. Je zakázáno, aby zaměstnavatel zjišťoval informace týkající se manželského či rodinného stavu, sexuální orientace, členství v politické straně, národnosti, rasového nebo etnického původu či náboženství. Za nepřípustné lze tedy považovat i to, pokud se zaměstnavatel zeptá ženy-uchazečky, jestli a za jak dlouho plánuje založit rodinu. Existují však výjimky, kdy zaměstnavatel může požadovat informaci o těhotenství či trestněprávní bezúhonnosti. Tato informace ale musí být v přímé souvislosti s výkonem práce v pracovněprávním poměru a typickým případem bude situace, kdy chce žena nastoupit do práce, která je ze zákona těhotným ženám zakázána.