Je to poprvé za dlouhou dobu, co jsem ve společnosti zaregistrovala projevy díků, respektu a obdivu směrem ke zdravotníkům v tak koncentrované podobě. Vzhledem k současné situaci je asi jasné, proč si lidé uvědomují, že kvalita a funkčnost zdravotnického systému tvoří jeden z pilířů vyspělé a dobře fungující společnosti, podmiňující naši životní úroveň.
Současná situace se samozřejmě různou negativní měrou dotkla každého z nás. Na druhou stranu nám ale přinesla i obrovskou vlnu solidarity, mobilizaci společnosti a potřebu si v těžších chvílích pomáhat. A proto se v posledních týdnech dostává mediálního prostoru častěji než obvykle té profesi, kde ta otřepaná fráze „pomáhat lidem“ je v ideálním případě každodenní náplní její práce. Většina předpokládá, že dobrý lékař je přesně ten, který nám vždy pomůže, zcela nás vyléčí a má čas nás vyslechnout. Když se naopak setkáme s lékařem přepracovaným, čekáme hodinu v čekárně nebo léčba nezabere podle našich představ, vyhodnotíme dotyčný personál jako nerudný a neschopný. Každý si platíme zdravotní pojištění bez rozdílu, ale také bez ohledu na to, jak (ne)zodpovědně přistupujeme ke svému zdraví. Často slýcháme od některých politiků, že ve zdravotnictví mají všichni nárok na všechno, všechno je tu přece pro lidi. Nejsou to pak ale právě oni, kteří v případě jakýchkoliv obtíží hledají cestu zdravotnickým systémem přes známosti a vyhledávají jakoukoli formu nadstandartní péče, která je v současném systému šedou zónou? Jak můžeme chtít zároveň plošně dostupnou rovnocennou péči, ale pro nás osobně vždy ve zvýhodněném prioritním režimu?
To vše je ale upozaděno a dnes se točíme již několik týdnů kolem zdánlivě zcela jiného a jediného tématu virové pandemie. Mluví se o potenciálu přetížení zdravotnických zařízení a o hrdinském pracovním nasazení zdravotníků a dobrovolníků, ale je toto opravdu v českém zdravotnictví tak výjimečná situace? Z hlediska dominující příčiny určitě ano, zvláště pro infekční či anesteziologicko-resuscitační oddělení, či urgentní příjmy které nápor spojený s pandemií odnášejí nejvíce, ale pokud se podíváme na naše zdravotnictví jako celek, skoro až neúnosné přetížení systému a požadavky na personál, které jsou často za hranicí lidských schopností, jsou bohužel běžnou součástí práce v nemálo nemocnicích. Vedlejším efektem toho, že současná situace ukazuje zdravotnickou péči v jiném světle, je také větší pochopení pro čas a námahu, které si stav každého pacienta žádá, a změna chápání nemocniční instituce jako místa pro specializovanou odbornou činnost. Snad díky závažnosti okolností začala široká veřejnost vnímat jako pádný důvod k využití nemocniční péče akutní či vážný zdravotní problém, který nelze vyřešit skrze poskytovatele péče primární. Jenže přesně pro tyto situace by tu nemocnice měly být i za standardní situace, samozřejmě tedy s dodatkem předem domluvených specializovaných výkonů a vyšetření, které jsou v současné době omezeny. Obrovský mediální apel a také strach z možného rizika nákazy částečně zafungoval jako pomyslný mantinel bránící zneužívání nemocniční péče či záchranné služby, avšak co toto nahrazuje ve stavu „normálním“? V současné době víceméně nic takového neexistuje a nemocnice funguje s nadsázkou jako takový nonstop 24/7, kde najdete všechno. Jenže až tuto péči opravdu budete potřebovat, bude muset právě ten přepracovaný lékař poznat, že vy jste třeba ten jeden z deseti, který je tu správně.
A jak si vůbec představit toho přepracovaného lékaře? Jedním z faktorů, který nyní vyvolal tolik uznání směrem ke zdravotníkům, je právě představa zvýšeného pracovního nasazení. Ano, za současné situace se objevují nová úskalí, která přináší specifický přístup k pacientovi s Covid-19, a to například všudypřítomný psychický tlak či několikahodinová práce v ochranných oblecích bez možnosti jíst nebo pít, které vystavují pracovníky opravdu velikému náporu. Nepřipomíná však toto trochu i nějakou „standardní“ několikahodinovou operaci? Není vysoké pracovní nasazení už jen fakt, že někdo má přes sto hodin přesčasů měsíčně? A tady nehledejme viníka v podobě pandemie. Situace plošného porušování zákoníku práce, kdy se dá jednoduše konstatovat, že lékař má víceméně dva pracovní úvazky, je brána desítky let jako standartní pracovní nasazení. To by v nás nemělo vzbuzovat jen soucit, to bychom neměli jako vyspělá společnost tolerovat. Vy byste snad chtěli, aby Vaše příbuzné ošetřoval někdo, kdo je již třicet hodin v práci a je to jeho šestá služba v měsíci nebo byste chtěli takto celý život pracovat? Toto se zkrátka týká nás všech, ať chceme nebo ne.
Je pochopitelné, že aktuálně je třeba v první řadě řešit globální krizi, a tématem číslo jedna musí být připravenost na různé scénáře průběhu epidemie. Avšak dříve či později se situace pozvolna uklidní, minimálně v ČR již k tomu máme nakročeno, a pak se naše pozornost pochopitelně bude soustředit především na ekonomické dopady. Zdravotnictví bychom ale ani poté neměli začít ignorovat. Mělo by být v zájmu nás všech, aby nás stav českého zdravotnictví zajímal i v „době porouškové“. Nejen proto, že zjednodušeně a sobecky řečeno máme stále mnohonásobně vyšší pravděpodobnost, že budeme my nebo někdo z našich blízkých ležet v nemocnici s infarktem, než se závažným průběhem nákazy Covid-19. Minimálně každý z nás by tak i za normálního stavu měl tušit, že jít do nemocnice by mělo být vždy opodstatněné, že i když tam nedostanu účtenku, nebylo to zadarmo, a že i když není pandemie, tak mě možná ošetřuje lékař, který je ve službě o dost déle, než je limit daný zákonem.
Děkuji a tleskám tak nejen těm, co jakoukoli formou přispěli k optimističtějším zprávám posledních týdnů ale i všem, kteří se snaží i za zmiňovaných podmínek trvajících mnoho let svoji práci dělat poctivě a s pokorou, a to v noci i o víkendech. Tak na ně prosím ani po této krizi nezapomeňme.
Kristýna Geierová, členka Spolku Mladí lékaři