Článek je součástí projektu „Vademecum mladého lékaře“
Práce přesčas se dotýká snad každého lékaře v nemocničním zařízení. Hlavních příčin je zřejmě několik. Jednak je to dáno samotným charakterem provozu, který je nepřetržitý a jeho zajištění naráží na nedostatek kvalifikovaných lékařů i jejich neefektivní rozmístění.
Na druhou stranu jde prakticky o jediný způsob, jakým ve zdravotnictví přijít k výdělku srovnatelnému s jinými profesemi, kde se vyžaduje vysokoškolské vzdělání a značná míra společenské odpovědnosti. Proto je samozřejmě otázkou, do jaké míry jsou lékaři do přesčasové práce nuceni a do jaké míry jsou žádaným přivýdělkem. Určitě je ale dobré, aby měl každý mladý lékař jasno v tom, co vlastně po něm zaměstnavatel může, či nemůže vyžadovat z hlediska objemu přesčasové práce.
Zákoník práce (dále pouze ZP, zákon č. 262/2006 Sb.) upravuje, kolik času může zaměstnanec strávit prací. ZP primárně nepředpokládá pracovní dobu delší než je zákonem stanovených 40 hodin týdně. Tato doba však může být navýšena, a to u všech zaměstnanců nejenom zdravotníků. Podle § 93 zákoníku práce může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci práci přesčas a to maximálně 8 hodin týdně a celkově za rok v součtu až 150 hodin. Tento přesčas má právo zaměstnavatel nařídit a zaměstnanec je povinen tuto dobu nad rámec své běžné pracovní doby odpracovat. Za takovouto práci přesčas přitom lékaři náleží příplatek minimálně 25% průměrného výdělku. Pokud zaměstnavatel tuto přesčasovou práci nařídí o víkendu či svátku náleží lékaři příplatek 50%. Místo příplatku za přesčasy je však možné se se zaměstnavatelem domluvit na náhradním volnu, ústně či písemně. Není však povinností zaměstnavatele, aby tomuto požadavku vyhověl. Nedomluví-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem na náhradním volnu náleží mu ze zákona zmíněný příplatek. Sjednané náhradní volno se přitom nepočítá do uvedeného limitu přesčasové práce 150 hodin ročně.
Jak je tedy možné, že zdravotníci pracují mnohem víc než oněch 150 hodin přesčasů? Ostatně, je zcela nepochybné, že chod zdravotnictví je možný jen díky mnohem většímu kvantu přesčasové práce lékařů. Podle zákoníku práce je možné, aby se zaměstnavatel a zaměstnanec vzájemně dohodli, v tomto případě již vždy písemně, na přesčasech nad rámec zmíněných 150 hodin. Zákoník práce tímto způsobem umožňuje nadpracovat dalších 266 hodin ročně. Zdůraznit je potřeba, že se jedná skutečně o vzájemnou dohodu a nikoliv o povinnost. Lékař se tedy s nemocnicí domluvit nemusí a v tom případě po něm nemůže nemocnice požadovat odpracování více než 150 hodin práce přesčas ročně. Bohužel, realita je vždy trochu složitější a často není dohoda ze strany lékařů skutečně svobodná. Lékař se případným odmítavým stanoviskem může ocitnout před svými nadřízenými i ostatními kolegy ve velmi negativním světle, může být nařčen z nekolegiality apod.
Ale, jak již bylo naznačeno, chod zařízení se bez určitého kvanta přesčasové práce neobejde a vzhledem k výši základních platů lékařů se často jedná o jedinou možnou cestu k dosažení normálního výdělku.
V součtu se tedy jedná o 416 hodin přesčasové práce, kterou může zaměstnanec ať už z nařízení svého zaměstnavatele nebo po dobrovolně dohodě s ním ročně odpracovat. I 416 hodin je však za současné situace stále málo a lékaři tuto hranici ve velkém počtu překračují. Jak je to legálně možné?
Mezi zdravotníky je již velmi dobře známá výjimka ze SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2003/88/ES z 4. listopadu 2003, která ve svém článku 22 umožňuje za určitých podmínek, aby zaměstnanec pracoval v průměru víc než 48 hodin týdně. Tato výjimka byla do našeho zákoníku práce vložena v podobě §93a s názvem „Další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví“. V této směrnici je respektováno, že nemocnice mají povinnost udržet nepřetržitý provoz, a k tomu nezbytně lékaře potřebují. Tento typ práce přesčas se rovněž jako v předchozím případě musí sjednat pouze písemně a zaměstnance opět nelze k této práci přesčas nutit. Práce přesčas, kterou lékař v tomto režimu odpracuje, rovněž nemá přesáhnout 8 hodin týdně. Vynásobíme-li 52 týdnů krát 8 hodin týdně dostáváme dalších 416 hodin přesčasů za rok. Celkově tedy v součtu mohli lékaři odpracovat 150 + 266 + 416 = 832 hodin přesčasových hodin za rok. Pokud smlouvu o “další dohodnuté práci přesčas ve zdravotnictví” chce zaměstnanec vypovědět, může tak učinit bez udání důvodu, výpovědní lhůta je přitom dle zákoníku práce 2 měsíce, nebyla-li sjednána kratší. Tento paragraf zákoníku práce je však již minulostí – byl platný pouze do konce 2013. Od 1.ledna 2014 nemá možnost zaměstnanec jakkoliv legálně odpracovat více než 416 hodin práce přesčas, a to ani v případě dohody se zaměstnavatelem.
Způsoby obcházení zákoníku práce
Mnoho lékařů překračuje jakékoliv limity přesčasové práce a množství jejich přesčasových hodin běžně přesahuje 1000 hodin ročně. Zde se již se zdůvodněním dostáváme na tenký led zákonnosti, neboli mluvíme o různých způsobech obcházení zákoníku práce. Jedním z možných řešení, kterými zaměstnavatelé obcházejí zákoník práce je, že nad zmíněných 416 hodin jsou se zaměstnanci uzavírány takzvané dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti (DPP a DPČ). Tyto smlouvy obecně veřejnost zná – uplatní se zpravidla při tzv. „brigádách“ nebo různých formách částečných úvazků. Zádrhel spočívá vtom, že DPP a DPČ se může u zaměstnavatele, u kterého je zaměstnanec v pracovním poměru, sjednat pouze na činnosti, které jsou jinak druhově vymezeny, než činnosti, na které má zaměstnanec hlavní pracovní poměr. Znamená to, že je zcela v souladu se zákoníkem, když lékař po své ordinační době v ambulanci jde odpoledne prodávat občerstvení do nemocničním bufetu a na tuto činnost má sjednanou například DPČ. Legálně je však obtížně obhajitelné, aby vykonával ústavní pohotovostní službu. Tento nesoulad však zatím úřady včetně inspektorátu práce tiše zaměstnavatelům tolerují…. Za nařízení přesčasové práce nad zákonné limity přitom zaměstnavateli hrozí nemalé sankce – až do výše jednoho milionu korun.
Dalším rozšířeným způsobem je zneužití institutu tzv. pracovní pohotovosti. Aby se zaměstnavatelé mohli vyhnout limitu přesčasových hodin, tváří se, že jejich lékaři vykonávají ústavní pohotovostní službu v režimu pracovní pohotovosti. Institut pracovní pohotovosti však vznikl v zákoníku práce za účelem ošetřit ty situace, kdy je zaměstnanec mimo svoje pracoviště a v případě potřeby je zavolán k výkonu práce. Zákoník práce však říká, že „…Za výkon práce v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci mzda nebo plat … Výkon práce v době pracovní pohotovosti nad stanovenou týdenní pracovní dobu je prací přesčas (§ 95).“ Formálně se tedy nemocnice tváří, že lékaři sloužící ústavní pohotovostní službu jsou doma a čekají na práci, přitom lékaři jsou reálně v nemocnici na pracovišti a většinu času tráví velmi intenzivní prací, která by měla být placena a započítána jako klasická přesčasová práce, ale správně tušíte, že se to takto neděje. Lékaři jsou za pracovní pohotovost zpravidla ohodnoceni pouze odměnou za přesčasovou práci, která podle zákoníku práce musí být ve výši 10% průměrného hodinového výdělku a k tomu jim zaměstnavatel dává peníze bokem formou blíže nespecifikovaných odměn.
Sečteno, podtrženo, zdravotníci nemohou podle zákoníku práce odpracovat více přesčasových hodin než jiná povolání, ale realita je rozdílná. V nemocnici s nepřetržitým provozem tak lékař za týden odpracuje průměrnou stanovenou týdenní pracovní dobu a k tomu blíže nespecifikované množství přesčasů, které není nikde přesně evidováno a neobjeví se tak v žádných statistikách.
Ve zdravotnictví se ale často zapomíná i na další pravidla dodržovaná v jiných profesích. Například povinnost umožnit zaměstnanci dostatečnou dobu odpočinku mezi směnami. Podle §90 Zákoníku práce má lékař mít mezi jednotlivými pracovními směnami 12 hodin odpočinku a jednou během sedmi po sobě jdoucích dnů 35 hodin odpočinku. Jedna směna přitom podle zákoníku práce nemůže trvat déle než 12 hodin. Tato ustanovení jsou spíše výjimečně respektována ve velkých provozech s dostatkem personálu nebo v oborech s vyšší mírou žalob ze stran pacientů tím, že je zaveden tzv. směnný provoz, kdy část lékařů přichází na denní směnu a část na noční směnu. V menších nemocnicích jsou samozřejmě všechna uvedená ustanovení překračována mnohem častěji.
Na místě je samozřejmě úvaha či spíše pochybnost, zda-li z pohledu práv zdravotníků nedochází k nerovnému zacházení ve srovnání s jinými zaměstnanci. Není sice povinností zdravotníka přistoupit na dohodu se zaměstnavatelem ohledně §93a a pracovat více přesčasů, ale lékaři, zvláště pak mladí, si těžko „troufnou“ nepřistoupit na tuto dohodu, když jsou jednoznačně v závislém postavení vůči svému zaměstnavateli – tedy nemocnici. Zároveň opět potřeba zdůraznit, že mnozí (či téměř všichni) lékaři rádi tzv. služby slouží kvůli dosažení adekvátního a uspokojivého výdělku a této výjimky se logicky vzdát nechtějí.
Nakonec ale zmiňme nejdůležitější aspekt nadměrné práce přesčas – přetěžování lékařů je hlavně hazardem se zdravím pacientů. Čekali bychom tedy, že právě pacienti budou volat po ukončení těchto praktik v nemocnicích, ale není tomu tak. Jakékoliv protesty lékařů jsou často udušeny v zárodku negativní reakcí veřejnosti. Dokud se tedy klima ve společnosti nezmění, nelze čekat zásadnější změnu…..
předsednictvo sdružení Mladí lékaři o.s.