Specializační vzdělávání, jak na výběr oboru? Nemocniční versus ambulantní obory.

Pokud jste čerstvým držitelem lékařského diplomu, možná přemýšlíte, kam dál nasměrovat svoje specializační vzdělávání. Ano, všichni jsme měli spolužáky, kteří už od prvního ročníku tvrdili, že chtějí být plastickými chirurgy, od třeťáku trénovali šití na prasečích nožičkách a v páťáku už byli téměř právoplatnými zaměstnanci chirurgického oddělení fakultní nemocnice. Většina studentů nebo čerstvých absolventů však takto jasný cíl nemá a potřebuje se tzv. „rozkoukat“. Nebojte se, je to zcela běžné.

Nejdříve je možná vhodné si uvědomit, zda se chci věnovat chirurgickému nebo nechirurgickému oboru a to člověk většinou cítí v kostech už během studia-jsem zručný? Je mi příjemné stát několik hodin u operačního stolu? Mám prostorovou představivost? Pracuju rád v týmu? Pokud si ujasníme odpovědi na tyto otázky, máme trochu jasněji. Mnohé nechirurgické obory vyžadují praxi na interně a chirurgické pak na obecné chirurgii, takže pokud vůbec nevíme, dá se udělat tento mezikrok a rozhodování trochu oddálit.

Dalším kritériem ve volbě oboru specializačního vzdělávání také může být, zda chceme pracovat v ambulanci nebo v nemocnici. Upřímně, na začátku je to celkem jedno, všichni po škole musí do nemocnice a je také pravda, že takovému neurochirurgovi nebo ARO lékaři se z ní bude se svým oborem jen těžko odcházet (resp. je to téměř nemožné). Ostatní ale určitou volbu v tomto ohledu mají a v jistém okamžiku je vhodné toto rozseknout, abychom si například stihli zajistit rezidenční místo u praktického lékaře. V čem se tedy liší ambulantní a nemocniční praxe?

• Směny

Jedním ze zásadních rozdílů mezi nemocniční a ambulantní praxí je pracovní doba. V nemocnici jsou to směny, v ambulanci je to různé, ale v podstatě vám nehrozí, že byste pracovali v noci. Někomu noční činnost nevadí nebo ji dokonce vyhledává, jiný s tím pak může mít problém. Zvažte tedy, jaké jsou v tomto ohledu vaše možnosti a preference.

• Tým vs solo

Záleží na provozu, ale v nemocnici se vám v podstatě nemůže stát, že za celou směnu nepotkáte nikoho z oddělení (hlášení, vizity, operování..). Naopak v ambulanci (a zase záleží na zvyklostech pracoviště) to není tak úplně nereálné. Má to své výhody a nevýhody- v nemocnici vám někteří kolegové mohou lézt na nervy, ale zároveň se nějakým způsobem můžete spolehnout na jejich práci nebo se s nimi v nouzi poradíte. V ambulanci se často musíte spolehnout jen sami na sebe nebo maximálně na telefonickou radu nějaké zpřízněné duše, zase se ale vyhnete společenským hovorům, klepům a žabomyším bojům.

• Pacienti

Pacienti v ambulanci bývají z podstaty věci většinou ty „lehčí faly“. To má své nesporné plusy-odejdou po svých, pokud chcete nějaké přídatné vyšetření, dáte jim do ruky žádanky a nemusíte nikam volat a doprošovat se termínů. Zároveň to ale často také znamená, že při podezření na těžší diagnosy nemáte hned za sebou zázemí nemocnice a transport řešíte voláním 155, což není příjemné-musíte zajistit stabilizaci nemocného do příjezdu posádky a někdy se dohadovat s personálem záchranky, jestli je převoz pacienta do špitálu vážně nezbytný. To vyžaduje určité zkušenosti, abyste si svůj postoj obhájili.

Dalším specifikem ambulantních pacientů je, že se tak nějak automaticky stáváte „jejich lékařem“ (to v nemocnici neplatí, tam dochází ke střídání lékařů vzhledem ke směnnému provozu). Jako „jejich lékař“ se těšíte oblibě (čokolády, kafíčka atd.), zároveň jste ale i důvěrníkem tak nějak pro všechno a určitým „kamarádem na telefonu“. Chce to tedy vstřícnost, ale i určitou míru asertivity, abyste se nestali úplným otrokem.

• Plat a flexibilita

Záleží na pracovišti, ale pokud je zařízení striktně vázáni platovými tabulkami, bývá těžké se z nich vymanit. V ambulantní sféře pak naopak většinou máte smluvní plat a záleží na vaší domluvě se zaměstnavatelem (nebo jste v podstatě podnikatelem se svou ambulancí). Flexibilní může být i pracovní doba, což oceníte zejména s malými dětmi.

Závěrem lze říct, že ať už si zvolíte jakýkoli specializační obor, pracoviště nebo provoz, bude to mít své plusy a mínusy. Proto je vhodné mít reálná očekávání-nepodlehnout ideálům, ale ani přílišnému pesimismu, nechtít všechno hned a naráz, ale zároveň si ani nenechat skákat po hlavě. Stejně tak není potřeba se nervovat „ nezvratností ve volbě oboru“. Vždy se dá změnit názor, přejít na jiné pracoviště, upravit profesní působení. A spoustu věcí nakonec stejně ukáže až čas, takže žádný strach a vzhůru do práce.

MUDr. Jana Emlerová, Mladí lékaři z.s.