Psal se rok 2011 a já se jako čerstvá absolventka lékařské fakulty vrhla do vod klinické medicíny. Rozhodla jsem se pro státem řízené zařízení, které mi nabízelo na tehdejší poměry výjimečně výhodné podmínky: úvazek 1.0, pracovní poměr na dobu neurčitou, garantovaný odborný dohled (přímo primářem). Kdo by váhal?
To jsem ale netušila, že i tato skvělá nabídka bude mít zanedlouho svá “ale”. Po zapracování jsem byla pozvána na personální s tím, že mám podepsat pouhou formalitu ke své stávající pracovní smlouvě. Kvalifikační dohodu. Samozřejmě, že jsem zpozornila a podpis jsem velmi zvažovala. Jako čerstvá absolventka jsem neměla tušení, jak věci v praxi fungují, a tak jsem kontaktovala MZ ČR. Z jejich odpovědi jsem se však nic užitečného nedozvěděla. Vše se navíc odehrávalo v době, kdy ministr Hegr zakázal uzavírání tzv. stabilizačních dohod v Ministerstvech zřizovaných institucích. Mladí lékaři jako jediní radili, abychom stabilizační a kvalifikační dohody nepodepisovali.
V práci mě ale přesvědčovali dál. Jedním z hlavních argumentů bylo, že bez podepsání mě nebudou schopni posílat na povinná kolečka v rámci předatestační přípravy. A tak jsem bohužel nakonec podepsala. S naivní nadějí, že se za nějakých 5-7 let dopracuji k atestaci, pár následných let si u zaměstnavatele “odkroutím” a budu moct do vlastní praxe.
Když ptáčka lapají, krásně mu zpívají… Po podpisu smlouvy jsem se ale na první stáž dostala až po sedmi měsících, a to sice na šest měsíců (z celkových 18 na daném oddělení), ale i to po velkém boji a s tím, že mi bylo důrazně podsouváno, že se vždy pouštělo maximálně na 3. A já tedy mohu dokonce na 6, ale jen s tím, že 3 budou ke konci roku a ty zbylé na začátku roku následujícího.
Nedlouho po návratu ze stáže se mi podařilo otěhotnět a výkon povolání na tím pádem přerušit na 4 roky. Zajímavé ovšem bylo, že během mé stáže se ke mně začaly dostávat informace od jiných kolegů, u nichž nebyla výjimka atestace až po neuvěřitelných 11 letech praxe!
Po návratu z rodičovské dovolené jsem sice ihned šla na (zaměstnavatelem záměrně zkrácenou) povinnou stáž v rámci kolečka, ale to, čeho jsem na nich byla svědkem, ve mě nadobro zanechalo stopu. Mnohem mladší kolegové absolvovali kolečko a všechny stáže bez obstrukcí, za mnohem kratší dobu než já. Moje nespokojenost a frustrace narostly do nevídaných rozměrů. Po návratu na mé kmenové pracoviště jsem dozrála k přesvědčení, že chci podat výpověď.
Zprvu pravděpodobně (nemile) zaskočený zaměstnavatel zkoušel různé způsoby přesvědčování – od zvýšení platu, přes možnost zkráceného úvazku… Až po připomenutí, že jsem před lety přece podepsala kvalifikační dohodu! Tímto momentem jsem se pro mé původně přátelské pracoviště stala nepřítelem číslo jedna.
Náklady za mnou absolvované stáže jsem si spočítala na zhruba 75 tisíc korun. Týden po počátku mé výpovědní lhůty jsem obdržela dopis s částkou, kterou po mne můj zaměstnavatel požadoval. Spadla mi čelist – černé na bílém v dopise stála částka 343 tisíc korun!
Když jsem nevěřícně zavolala na personální s tím, že museli někde udělat chybu, bylo mi vedoucí personálního oddělení s klidem řečeno, že bych měla být ještě ráda, jelikož mi do oné částky nezapočítali přece zdravotní a sociální pojištění, odměny a vyplacenou dovolenou. A že si mám uvědomit, že když jsem stážovala na jiném pracovišti, tak jsem pracovala pro někoho jiného, ale byla velkoryse placená mým zaměstnavatelem!
Oslovila jsem Lékařský odborový klub s prosbou o radu, zde jsem se však odpovědi dodnes nedočkala. Naštěstí mě něco “osvítilo” a rozhodla jsem se tak jako i před lety napsat spolku Mladí lékaři. A ti naštěstí ihned reagovali a začali mou celou prekérní situaci řešit a pomáhat mi. Pocit, že v tom nejsem sama, byl sám o sobě velkou úlevou.
To, co následovalo, byla doslova smršť událostí – dle rady ML jsem se obrátila na svého zaměstnavatele s odkazem, že v době, kdy jsem podepisovala kvalifikační dohodu, už daná instituce jednala proti nařízení ministra Hegera, a pokud toto nebudou reflektovat, obrátím se na jejich zřizovatele, tedy na MZ ČR.
Odpověď nepřekvapila – opět odmítavá a s upozorněním, že jsem čtvrtinu svého pracovního poměru stážovala na jiném pracovišti. Absolutní ignorace ministerského nařízení a připomenutí, že očekávají daný finanční obnos na svém účtu nejpozději v poslední den mého pracovního poměru, což bylo za 14 dnů. Slovy pana ředitele v ten moment už dokonce předali celou věc ke zpracování advokátní kanceláři a pohrozili samozřejmě i soudním řízením!
S manželem jsme již počítali, jak moje „vzdělávání“ zasáhne rodinný rozpočet, naděje ale umírá poslední. Naštěstí díky spolku Mladí lékaři se podařilo věc vyřešit relativně smírčím způsobem. Předseda ML se pokusil nejdříve vyjednávat s mým bývalým zaměstnavatelem.
Mísil se ve mně hněv a odhodlání, když jsem četla, jak můj zaměstnavatel v písemné konverzaci s předsedou spolku litoval, že systém je tak nevhodně nastavený. Že jim je to vlastně hrozně líto, ale musí ty peníze vymáhat, i kdyby nechtěli. Za vrchol arogance považuji moment, kdy pan ředitel prohlásil, že se těší, až se Mladí lékaři veřejně ztrapní a ukáže se, že on měl pravdu.
ML posléze zkontaktovali MZ ČR, předseda spolku šel vyjednávat osobně s ředitelem přímořízených organizací a pak i s ministrem. Náměstek pro legislativu a ředitel přímořízených organizací uznali výklad spolku Mladí lékaři a poslali mému zaměstnavateli stanovisko, dle kterého nemají požadovat plat.
A třešnička na dortu? Dopis od zaměstnavatele s koncovou částkou, která nakonec byla výrazně snížena, mi byl doručen těsně 3 dny před splatností. Zaplatila jsem nakonec jen náklady za kurzy a stáže.
Tímto bych chtěla veřejně poděkovat spolku Mladí lékaři a vzkázat těm, jež dočetli až sem: kvalifikační dohody nikdy a za žádných okolností nepodepisujte!
Může se vám snadno stát, že přijdete o mnohem víc, než jen o iluze, o které jsem přišla já. Třeba o kupu peněz a hodně nervů!
P.S. Nakonec jsem změnila i obor specializace.
MUDr. Jiřina Mlejnková (lékařka, která přišla o iluze)
Za pomoc se sepsáním článku děkuji MUDr. Dagmar Štafové (členka předsednictva spolku ML).
Editace: Autorka článku původně chybně uvedla, že s prosbou o pomoc se obrátila na Českou lékařskou komoru, kde se nedočkala odpovědi. Jednalo se však o LOK. Za toto nedopatření se omlouváme.