Albert Štěrba
Dne 9. února jsme se jako spolek Mladí lékaři zúčastnili konference Zdraví populace – hledání politické shody na směřování změn v Poslanecké sněmovně, pořádané Platformou pro udržitelné zdravotnictví, jíž jsme součástí. Zazněla řada pohledů na budoucnost českého zdravotnictví – a my jsme k nim přidali hlas těch, kdo budou systém v příštích desetiletích držet v pohybu: mladé generace lékařek a lékařů.
Našim cílem bylo nejen pojmenovat aktuální problémy českého zdravotnictví, ale zároveň ukázat, jak mohou vypadat kroky, které mají potenciál zlepšit péči o pacienty, pomoci zdravotníkům, a ve výsledku ušetří čas, energii i peníze nám všem.
Mezi našich osm priorit patří:
I. Digitalizace a využití moderních technologií
Práce ve zdravotnictví je dnes neodmyslitelně svázána s administrativou. Lékaři i sestry tráví mnohdy více času za počítačem než s pacientem. S tím může pomoci digitalizace. Ta má ale smysl jen tehdy, když bude viditelně zjednodušovat práci; propojí dnes nepropojené informační systémy různých poskytovatelů péče a umožní zdravotníkům získat včas potřebné informace.
Proto usilujeme o skutečně funkční sdílení zdravotních údajů, přehledný souhrn o pacientovi včetně léků a alergií či jeho přání, snadnou výměnu zpráv mezi poskytovateli a o využití péče na dálku tam, kde je bezpečná a přínosná (např. u vybraných chronických pacientů, zejména v odlehlejších oblastech). Trváme také na tom, aby se řešení stavěla na bezpečnosti, jednotných pravidlech a byla pro uživatele maximálně intuitivní – jinak se z digitalizace stane jen další byrokratická povinnost.
II. Koordinace péče
Pacient si dnes typicky zařizuje místa a termíny vyšetření sám, obvolává ambulance, běhá s žádankami a dlouho čeká… Nese odpovědnost za koordinaci péče, kterou by mohl a – především tam, kde hrozí nebezpečí z prodlení – měl zajišťovat systém. To je zvlášť důležité u seniorů, křehkých pacientů a lidí s více nemocemi, kteří nemají rodinné zázemí ani kontakty.
Proto chceme posílit návaznost péče mezi nemocnicemi, ambulancemi a domácím prostředím; jasně stanovit, kdo péči koordinuje (ať už praktik či administrativní pracovník), a nastavit taková pravidla a úhrady od pojišťoven, aby koordinace nebyla jen hezké slovo, ale běžná součást každodenní klinické praxe.
III. Prevence a péče o chronické pacienty
Zdravotnictví nemůže být jen o léčbě nemocí. Potřebujeme rovněž silnější důraz na zdraví populace a prevenci – primární i sekundární: pravidelné preventivní prohlídky, skríningy, očkování a budování prostředí, které podporuje zdravé návyky, zejména pokud jde o jídlo a pohyb (ve školách, doma, ve veřejném prostoru i v práci).
IV. Sdílení kompetencí napříč profesemi
Budoucnost péče leží v ještě výraznější týmové práci lékařů, zdravotních sester, lékárníků, fyzioterapeutů, nutričních specialistů a dalších. Např. zdravotní sestry mohou začít vykonávat samostatně řadu činností, čímž se uvolní ruce lékařům k práci na medicínsky složitějších případech. Aby to však fungovalo, je předně nutné jasně dané kompetence a odpovědnosti vymezit, uzpůsobit jim systém vzdělávání a spravedlivě nastavit úhrady od pojišťoven i adekvátně zdravotníky za nové činnosti a pravomoci odměňovat. Výsledkem bude dostupnější péče, kratší čekací lhůty a efektivnější využití všech do péče zapojených odborností.
V. Propojení zdravotní a sociální péče
Demografická křivka říká jasně: počet starších a nesamostatných pacientů roste a bude dále růst. Problém je, že hodně pacientů i poté, se jejich zdravotní problém vyřeší, zůstává nadále v nemocnici, protože život doma sami nezvládnou. Proto potřebujeme posílit rozvoj domácí péče (včetně podpory pečujících osob) a následné péče a jejich provázanost s péčí zdravotní. Zásadní přitom bude navýšení kapacit v této oblasti i díky postupné a plánované transformaci částí dnes nedostatečně využívaného fondu tzv. akutních lůžek.
VI. Více vzdělávání zaměřeného na praxi
Kvalitní zdravotnictví stojí a padá na lidech – a ti potřebují dobré vzdělání zacílené na reálné kompetence. Chceme, aby medici měli příležitost získávat více klinické praxe nejen v často přeplněných fakultních nemocnicích, ale i v regionech, v menších nemocnicích a ambulancích, kde se odehrává velká část běžné zdravotní péče. U specializační přípravy prosazujeme podporu školitelů, jejich férové ohodnocení a větší důraz na osvojování jednotlivých dovedností než na pouhý ,,odsloužený a odstážovaný” čas.
VII. Prorodinné podmínky ve zdravotnictví
Práce ve zdravotnictví má svá specifika. Od často poměrně dlouhé cesty k atestaci po pracovní dobu (přesčasy, služby, směny). Považujeme za důležité, aby šlo práci ve zdravotnictví lépe a snáz skloubit s rodinným a osobním životem. Řešení vidíme kupř. v podpoře částečných úvazků, pružnější a předvídatelnější organizaci práce i zřizování dětských skupin a školek s provozem odpovídajícím pracovním dobám lékařek/lékařů, zdravotních sester a dalších.
VIII. Duševní zdraví zdravotníků
Přetížení, dlouhé služby, stres i špatné pracovní prostředí mají přímý dopad na duševní zdraví zdravotníků. Zpráva WHO z podzimu 2025 monitorující tuto oblast v Evropě říká jasně: není to dobré! Potřebujeme dané téma otevřít, destigmatizovat, zajistit dostupnou a důvěrnou psychologickou podporu na pracovištích. Zároveň musíme řešit nejen následky, ale hlavně příčiny – zlepšit organizaci práce, dosáhnout dostatečného personálního zajištění a nastavit kulturu nulové tolerance šikany či násilí. Bez zdravých zdravotníků totiž nebude zdravé ani zdravotnictví.
Na výše uvedených prioritách chceme a hodláme dále spolupracovat s klíčovými partnery, stakeholdery a institucemi. Pokud máte zájem nám pomoci, budeme rádi, když se nám ozvete na spolek@mladilekari.cz. To, v jakém zdravotnictví budeme pracovat, totiž do velké míry záleží na nás všech.