Nepodepsala jsem kvalifikační dohodu a vloni jsem se díky českému zdravotnictví a systému postgraduálního vzdělávání lékařů stala patrně světovou raritou: nezaměstnaným chirurgem. Myslím, že jsem pro to měla dostatek dobrých důvodů a na světě neexistuje nikdo, kdo by mě někdy přesvědčil o tom, že kvalifikační dohoda je potřebná a že systém postgraduálního vzdělávání lékařů, který dohání jeho účastníky k tak extrémním řešením, jako je útěk do zahraničí nebo nezaměstnanost, je dobrý. Už se nedivím, že do zahraničí odchází tolik mladých lékařů hned po univerzitě. Divím se, že jich je tam tak málo (a musím zkonstatovat, že ke škodě našeho státu jsou to ti nejprozíravější; neboť kdybych já dříve jen mlhavě tušila, co mne tu čeká, už bych možná byla mimo ČR také).
V prvé řadě jde o princip a řekněme tak trochu o rovnoprávnost: postgraduální vzdělávání ve státním sektoru mimo zdravotnictví může být i finančně náročnější než to naše, přesto vysokoškolsky vzdělaní nezdravotníci v mém okolí kvalifikační dohody vůbec neznají (přičemž náklady na jedno jejich školení často hravě překračují náklady na celé mé specializační vzdělávání)! Člověka pak přirozeně napadá, proč by to tak nemohlo fungovat i v českém zdravotnictví, zvlášť když náklady na vzdělání zas nejsou tak zásadní položka, jak se zdá (viz níže), a když získání specializované způsobilosti je podmínkou samostatného výkonu povolání, které je PRIMÁRNĚ zájmem státu a veřejnosti, nikoliv pouze soukromým zájmem lékaře: ten samozřejmě může bez atestace pod dohledem pracovat třeba až do smrti. Jenže dříve nebo později (a většinou dříve) dojde k situaci, kdy lékař už má určité zkušenosti a k atestaci tak nějak přirozeně směřuje a zaměstnavatel má velký zájem na tom, aby tento lékař atestaci získal (i kdyby jen proto, že v situaci nedostatku personálu nemá dostatek atestovaných lékařů k zajištění dohledu nad tímto neatestovaným lékařem). Proč v této situaci tíži specializačního vzdělávání nenese ten, kdo jej potřebuje (zaměstnavatel či stát), a proč nevytvoří lékaři takové podmínky, aby u něj po atestaci zůstal pracovat a nechtěl odejít jinam? A aby bylo jasno: ne, skutečně nemluvím o penězích!
Další dost problematický bod uzavření kvalifikační dohody vidím v tom, že nemusí být stanoveno, dokdy má být umožněno splnění podmínek pro získání specializované způsobilosti, což pak vede k odkládání nebo zkracování stáží z nejrůznějších i bizarních důvodů… Proč to taky neodkládat, když platí jednoduché pravidlo: čím déle je lékař bez atestace, tím déle je levnější a tím později začne platit závazek setrvat na pracovišti. O tom, že rodičovská dovolená se nepočítá, a o to déle pak musí zpravidla lékařka setrvat na pracovišti po atestaci, už ani nemluvme. I kdybych konkrétně já atestovala už v roce 2018 a na mateřské dovolené pak byla byť i jen s jediným dítětem 3 roky, z kvalifikační dohody bych se vyvázala až v roce 2026, tedy ve svých 40 letech, s dalšími dětmi až daleko po čtyřicítce. A může se stát, že člověka životní okolnosti (nejběžněji např. stěhování za partnerem) donutí k tomu, že bude muset své dosavadní pracovní místo opustit a porozhlédnout se jinde, a bohužel se může klidně stát i to, že nový zaměstnavatel nebude chtít závazek kvalifikační dohody převzít a lékaře „koupit“ od toho původního, protože nemá tu povinnost. A pokud si člověk z různých důvodů prostě nemůže vybrat jiného zaměstnavatele, pak je takový třeba i půlmilionový dluh ideální věno. Zvlášť když máte na krku hypotéku a zpravidla plánujete anebo už i máte malé děti… i to je realita. Mně takové podmínky pro výkon lékařského povolání nepřijdou ani adekvátní, ani důstojné, a proto na kvalifikační dohodu nikdy nepřistoupím.
Už při nástupu do svého prvního zaměstnání v červenci 2011 jsem věděla, že můj zaměstnavatel kvalifikační dohody vyžaduje plošně a rozdává je na všechny strany jako Večerníček. Doufala jsem ale, že se později přece jenom dohodnu na alternativním řešení tak, abych mohla po dobu stáží zůstat v zaměstnaneckém poměru a nemusela přitom podepisovat kvalifikační dohodu: věřila jsem, že zaměstnavatel mě raději nechá odejít na neplacenou dovolenou, v jejímž průběhu bych absolvovala požadované stáže, než aby nechal definitivně odejít již zapracovaného zaměstnance bez vidiny jeho návratu. Jenomže neutěšená personální situace a odchod dalších lékařů z mého oddělení vedly k tomu, že mi v roce 2016 ani nebylo umožněno absolvovat jedinou požadovanou stáž, dokonce mi byla zapovězena i dovolená a s náhradními volny se vůbec nedalo počítat. Odpracovala jsem nespočet přesčasových hodin, o které bych se s přehledem podělila s dalšími dvěma třemi lékaři a… nejsem na to vůbec hrdá. Nechtěla jsem to tak, plížila se polomrtvá únavou po špitálu i mimo něj, ale prostě to nešlo jinak.
V květnu 2016 mi došla trpělivost. Podala jsem výpověď a rozhodla jsem se pro nestandardní, neoptimální až zoufalé řešení – zařídit a zaplatit si své vzdělání sama. Nemohla jsem už déle čekat na nějaké rozumné systémové řešení, protože to by mohlo trvat ještě několik dalších let. Své radikální rozhodnutí jsem dokonce musela jít vysvětlit před nejvyšší vedení nemocnice. Jak správně tušíte, žádné nabídky ke konstruktivnímu řešení jsem se nedočkala. Nečekala jsem ani, že bych se dočkala ocenění své práce ve stylu: „Když Vy nám tady pracujete už pět let a udržujete nepřetržitý provoz na strategickém oddělení nemocnice (a tím pádem i nám židle pod zadkem) extrémními přesčasy, tak my Vám to solidní vzdělávání nějak zařídíme.“ Ale k mému překvapení zaznívaly zcela absurdní argumenty. Zatímco jeden zástupce vedení nemocnice (lékař!) například „netušil, že se chci vzdělávat“ a troufal si tvrdit, že „až já budu v pozici zaměstnavatele, taky budu tu kvalifikační dohodu vyžadovat“, druhý „neznal žádného lékaře, který by to vzdělání realizoval tak jako já“ a měl dokonce i tu drzost mi vyhrožovat, že mne jako nezaměstnanou na stáže nikam nevezmou, neboť je to „nebezpečné z právního hlediska“. Peníze jsem nechtěla, chtěla jsem možnost adekvátního vzdělávání bez kvalifikační dohody, takže nakonec jediné, co mi mohlo být nabídnuto, bylo „když budete chtít, můžete svou výpověď kdykoli odvolat“. Bezzubost takového vyhrožování se ukázala hned následně, když hned první z mých stáží jsem absolvovala na jiném oddělení tohoto mého bývalého zaměstnavatele už jako nezaměstnaná, a na smlouvě o stáži mám podpis právě toho zástupce vedení nemocnice, který mi tvrdil, že mě jako nezaměstnanou nikam nevezmou… Co k tomu dodat?
Po odchodu z práce jsem navštívila místně příslušný Úřad práce ČR. Chtěla jsem, aby se mi doba mimo zaměstnání alespoň započítávala do odpracovaných roků života a aby za mě někdo zaplatil zdravotní a sociální pojištění, nic víc. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděla, že bude-li doložitelné, že jsem po dobu nezaměstnanosti na stážích (a tedy si zvyšuji kvalifikaci), budu udržitelná v evidenci nezaměstnaných! Rovněž jsem netušila a překvapilo mě, že si lze v žádosti o zprostředkování zaměstnání, kterou bych musela při registraci vyplnit, docela poroučet. Takže kdybych v kolonce požadovaného zaměstnání, které odpovídá mojí kvalifikaci (tedy lékařka), uvedla, že chci pracovat dejme tomu na hematoonkologii a nechci pracovat mimo okres, nejspíš bych byla v tu chvíli i jako lékařka rázem a snadno nezaměstnatelná, neboť ani oddělení, ani ambulance této specializace v našem okrese prostě není! Překvapením dále bylo, že i v případě, kdy jsem dala výpověď já jako zaměstnanec, mám nárok na pět měsíců podpory v nezaměstnanosti ve výši, která by byla jen o málo nižší než můj nástupní plat nemocničního lékaře (na který jsem dříve celý měsíc pracovala!), a která by moje stáže zaplatila skoro dvakrát, a to vše aniž bych hnula prstem kromě vyplnění a doložení hromady dokumentů… Ovšem když jsem si představila tu komedii, jak bych později třeba přece jen musela plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, čili jak bych objížděla okolní nemocnice, vysvětlovala svou situaci a dožadovala se písemného potvrzení, že zrovna mě prostě nemohou zaměstnat, rozmyslela jsem si to. Nechtěla bych nikoho nutit k takovým podvodům ani ze solidarity – vždyť by mě zaměstnali úplně všude – a nakonec mám taky nějakou hrdost, ne? A taky by mne hanba fackovala, kdybych od státu vzala byť i jedinou korunu na podpoře v nezaměstnanosti. Můj plat nemocničního lékaře nebyl nikdy tak velký, abych nebyla zvyklá šetřit a abych ho nemohla na několik měsíců oželet, ale zase ne tak malý, aby z něj člověk na podobnou plánovanou akci nenašetřil, zvlášť když s tím počítal pět let.
Nejnákladnější na mém plánu byla nakonec právě ta osobní hrdost: tedy nikoliv náklady na stáže, ale byla to právě ta dobrovolná nezaměstnanost, všechna možná pojištění, a z něčeho jsem taky musela žít a platit složenky. I tak ale moje investice byla výrazně nižší, než kdybych podepsala kvalifikační dohodu a musela se z ní později vyplácet, a hlavně bez nutnosti jakkoli setrvávat na pracovišti. Přímé náklady na všechny povinné stáže v oboru chirurgie, které jsem nemohla absolvovat na svém bývalém pracovišti, byly totiž nakonec pouze 40 100 Kč (a mohly být prokazatelně ještě nižší). Takže kvůli této částce se rozhodně nebudu nikomu upisovat na blíže nespecifikovaných pět let. Nadto Zákoník práce (zák. č. 262/2006 Sb.) umožňuje kvalifikační dohodu vyžadovat až tehdy, překročí-li předpokládané náklady na vzdělávání částku 75 000 Kč (poznámka- dle legislativy platné před 1. 7. 2017), a já silně pochybuji o tom, že strava, cestovné a plat či mzda, které se obvykle do závazku kvalifikační dohody započítávají, jsou nutně uplatnitelným nákladem na vzdělávání. Jíst se snad musí pořád bez ohledu na vzdělávání, cestovné by se mi v mém případě při dojíždění vlastním vozem stejně neproplácelo a výplata? Dle § 232 odst. 1 písm. a) výše uvedeného zák. č. 262/2006 Sb.: „Nejsou-li dohodnuta nebo stanovena vyšší nebo další práva, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele při zvyšování kvalifikace pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku v nezbytně nutném rozsahu k účasti na vyučování, výuce nebo školení.“ Jsem toho názoru, že zaměstnavatel může být rád, že je lékař ochoten k zvyšování kvalifikace a že je zároveň ochoten po dobu stáží alespoň sloužit a snižovat tak objem přesčasové práce připadající na ostatní lékaře.
Nebudu tvrdit, že by můj plán neměl svá velmi slabá místa, ale člověk se nesmí zbytečně bát a mně se vyplatilo riskovat: najednou šlo všechno jako po másle, stáže hezky jedna po druhé v předepsaném rozsahu a tu poslední jsem se vší slávou dokončila v dubnu 2017. Dostala jsem patnáct nabídek na práci ještě do té doby, než jsem se sama někde hlásila. Naordinovala jsem si pak ještě několikatýdenní studijní volno, protože poslední pořádnou dovolenou jsem neměla už ani nepamatuji. Vybrala jsem si zcela svobodně nového zaměstnavatele, a kdyby to bylo třeba, tak se mohu ze svého rodného východního Slezska bez rozpaků přestěhovat třeba do Františkových Lázní nebo i do zahraničí, nebudu muset nikomu nic vysvětlovat anebo platit (a ani nikdo jiný za mě nebude muset platit jak za kozu na trhu) a nebudu už muset poslouchat žádné vydírání. Kromě osobní hrdosti mi tak zůstala i velká profesní svoboda a nezávislost, jakou mají vlastně všichni zaměstnanci kromě lékařů s kvalifikační dohodou, a to jek nezaplacení.
Nerada to konstatuji, ale kvalifikační dohody ve zdravotnictví budou fungovat právě jen do té doby, dokud bude někdo ochoten je podepisovat. Třeba teď chcete zůstat na svém pracovišti, ale víte, co bude třeba i jen za rok nebo dva? Zaměstnavatelé v současnosti rozhodně nejsou v pozici, že by si mohli dovolit nechat jen tak odejít všechny mladé lékaře už s určitou praxí, kteří chtějí dokončení specializačního vzdělávání, ale nikoliv kvalifikační dohodu. Možná si zaměstnavatel připadá jistý v kramflecích, jestliže jste zatím jediný zaměstnanec, který „nedrží hubu a krok“ a je ochoten kvůli tomu i rozvázat pracovní poměr a jít jinam. Někdo vždycky musí být první. Ale podívám-li se zpět optikou dneška, stále nemám jediný důvod svého rozhodnutí litovat. Neřešila jsem to ideálně, ale udělala jsem to nejlepší, co jsem v dané situaci mohla. Jinak bych velmi pravděpodobně neměla jedinou stáž ještě ani v této chvíli a atestace by byla v nedohlednu.
Ohledně kvalifikačních dohod mám já osobně pouze toto doporučení: nepodepisovat! A trvat na dostupném a kvalitním vzdělávání bez nich (a hlavně mít tu odvahu). Protože jinak zůstane kvalifikovaný výkon lékařského povolání buďto na úrovni jakéhosi soukromého koníčka („nenutíme vám kvalifikační dohodu, ale když chcete, tak si to vzdělání zaplaťte sami“), nebo ještě hůře s kvalifikační dohodou na nedůstojné úrovni dlouhodobé nucené a veřejně prospěšné práce.
MUDr. Alžběta Podolová
členka spolku Mladí lékaři z.s.