Zdroj: www.Generace20.cz
Eva Kušíková absolvovala dvě mise v Afghánistánu, které dohromady trvaly šest a půl měsíce. Působila jako vedoucí jednotky intenzivní péče a urgentního příjmu traumacentra ve městě Kunduz na severovýchodě země. V říjnu loňského se vrátila a plánuje se usadit na rodném Slovensku. Tam se prý hodlá „zregenerovat“.
Proč jste se zapojila do programu Lékařů bez hranic?
Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla výzva zkusit pracovat v podmínkách výrazně jiných, než máme ve střední Evropě. Také jsem měla pocit, že to je způsob, jak můžu využít svoje schopnosti a zkušenosti k pomoci lidem.
Neodrazuje vás od misí vaše rodina?
Moje rodina i kamarádi o mě mají strach, to je ale přirozené. Chápou však mé důvody, kvůli kterým se této práci věnuji. Nikdy mě od ní neodrazovali, spíše naopak. Cítím v nich velkou podporu. Ta je pro mě moc důležitá, protože mi dává jistotu, že se vždy mám kam vrátit.
Co jste čekala, když jste do Afghánistánu odjížděla poprvé?
V době před odjezdem jsem potkala několik lidí, kteří tam předtím pracovali a jejich zkušenosti byly vesměs pozitivní. To mě povzbudilo. Stejně jsem ale odjížděla plná nejistoty, která pramenila zejména z velké odlišnosti kultur. Ta se odráží hlavně v jiných pravidlech chování i oblékání. Také jsem netušila, jak se ke mně budou chovat afgánští muži v pozici mých podřízených.
A jak se chovali?
Moje původní obavy z udržení autority se vůbec nepotvrdily. Pro mé kolegy jsem byla v první řadě šéf a učitel, a potom také přítel. S tamním domácím personálem se mi celkově spolupracovalo velmi dobře. Lidé, které jsem poznala, byli přátelští, usměvaví a až neuvěřitelně uctiví a pohostinní. Jejich motivace učit se od nás cizinců byla vskutku mimořádná.
Takže se vaše představy od reality lišily.
Celá atmosféra v nemocnici a v mém týmu byla mnohem uvolněnější, než jsem čekala. Tamější personál je již zvyklý pracovat s cizinci. Měla jsem štěstí na kolegy, se kterými jsme byli sehraní a navzájem si věřili.
Jaké byly vaše dojmy, když jste poprvé přiletěla do Afghánistánu?
Na letišti a při jízdě ulicemi Kábulu jsem se cítila jako ve scéně z filmu. Nebyla jsem zvyklá, že za každým rohem stojí nějaká hlídka se samopalem na rameni. Pamatuji si také všudypřítomný jemný prach a chaotickou dopravu. Při dalším letu do cílové destinace – města Kunduz, jsem byla uchvácená pohledem na hory, které jsme přelétali.
Nastal během vašeho pobytu okamžik, kdy jste se cítila v nebezpečí?
Nikdy jsem se necítila v přímém ohrožení. Zvláště v přítomnosti afgánského personálu jsem měla naopak pocit jistoty. Brala jsem to tak, že když jsou domácí v klidu, znamená to, že všechno, co se kolem mě v tu chvíli děje, je normální a není důvod k panice. Strategie Lékařů bez hranic je postavená na nestranné péči pro všechny, kteří ji potřebují. Není tak v ničím zájmu nás přímo ohrožovat. Spíš se může stát, že se ocitneme ve špatnou dobu na špatném místě. Z bezpečnostních důvodů je pohyb mimo nemocnici a ubytovnu, ve které spolu bydlí celý zahraniční tým pracovníků, striktně omezen na absolutní minimum.
Jak to vypadá na takové ubytovně?
Je docela dobře zařízená, abychom měli možnost si odpočinout. Kromě pokojů, koupelen a kuchyně tam najdete i jednoduchou posilovnu, pingpongový stůl, internet nebo třeba dataprojektor na promítaní filmů.
Proběhla vám někdy hlavou myšlenka, že jste do Afghánistánu neměla jezdit?
Nevzpomínám si, že bych toho litovala. To ovšem neznamená, že jsem nezažila několik náročných situací. V oboru anestezie a intenzivní medicíny pacienti prostě umírají. Často to nedává žádný smysl a občas je těžké se s tím vyrovnat. Na misi navíc máte omezené možnosti vyšetření a přímá zodpovědnost za rozhodnutí je hlavně na vás. Proto si i výsledky svého snažení někdy berete osobněji. Má to ale dvě stránky. Úspěchy vás zase potěší o něco více, protože na nich cítíte svoji větší zásluhu.
Proč jste se rozhodla jet do Afghánistánu podruhé?
I když moje první mise byla docela vyčerpávající, práce na projektu mě velmi těšila a naplňovala. Proto dávalo smysl v ní pokračovat. V dané chvíli dokonce větší, než zůstat v Praze. A také jsem byla nadšená ze spolupráce s týmem tvořeným domácím i zahraničním personálem. V průběhu obou misí jsem tam potkala hodně výjimečných lidí a našla jsem si několik dobrých kamarádů.
Jaké profesní zkušenosti vám mise přinesly?
Zcela výjimečné. Nemluvím pouze o diagnózách, které mohou být v českých podmínkách vzácné. Jako vedoucí jsem dostala možnost nést zodpovědnost za výkon celého týmu. Nové pro mě bylo, že rodina pacienta se bezprostředně účastnila léčebného procesu. Rozhodování o zásadních terapeutických postupech jako operace či amputace je totiž v Afghánistánu věcí širší rodiny. Pohled na autonomii pacienta, v Česku tolik zdůrazňovanou, tak nabral jiné dimenze.
Změnil vás v něčem pobyt v Afghánistánu?
Snad nejdůležitější osobní zkušeností pro mě byla příležitost zamýšlet se při rozhovorech s kolegy nad vlastní kulturou a vnímáním světa. Získala jsem jiný přístup k rozhodování a osobní zodpovědnosti, k řešení problémů či rozdílných názorů. A také k pojetí svobody.
Plánujete další spolupráci s Lékaři bez hranic?
Nějaká další mise by byla asi moc prima, ale nyní si užívám trochu volna a regeneruji. V nejbližší budoucnosti bych si chtěla najít práci na Slovensku, blíže k rodině. Ale je pravda, že člověk nikdy neví. (smích)