Říkejte mi třeba doktore, mně to nevadí. Koneckonců, tento text jde zobecnit do takové míry, že si místo mne můžete dosadit jakéhokoli jiného českého nemocničního doktora.
Už tomu bude deset let, kdy jsem opustil lékařskou fakultu. Přijde mi to jako celá věčnost. A teď opouštím i české zdravotnictví a Českou republiku.
Auf wiedersehen!
Studium na fakultě nebyla úplně procházka růžovým sadem. Určitě ne taková, jako znáte z Básníků s Pavlem Křížem. Skutečnost je trochu jiná. Možná jsem měl trochu smůlu na psychopaty ve zkušebních komisích, ale pár jsem jich potkal a z těch krásných studentských let udělali solidní peklo na Zemi. Přes to všechno šest let nějak uteklo a člověk se těšil, že se postaví na vlastní nohy.
Najít práci nebyl velký problém. Brali skoro všude, všechny, mohl jsem si vybírat. Nastoupil jsem do středně velké nemocnice a setrval tam až do nedávna. Kolegové byli fajn lidé, vyhořelí, unavení, ale fajn. Vždycky, když jsem potřeboval pomoct, pomohli mi. Nikdo mě ale neučil nic. Sám od sebe určitě ne. Můj školitel mi vždycky akorát řekl, že za nich to bylo stejné, že si poradím. Měl pravdu.
Mým oborem byla Anesteziologie a intenzivní medicína. Náročný a komplikovaný obor vyžadující poměrně komplexní přehled o medicíně jako celku. Učil jsem se prací, učil jsem se doma, byl jsem svědomitý, chtěl jsem být dobrý v tom, co jsem dělal. Na všechno jsem byl sám. Stejně jako mí kolegové tenkrát, kdysi, když ještě nebyli vyhořelí, unavení.
Pak přišel rok 2010. Na mé výplatní pásce se leskla částka 17 500 Kč hrubého, což byl zhruba příjem prodavačky v supermarketu. Přišla akce Děkujeme, odcházíme. Asi první a poslední skutečný protest s potenciálem, kterého se český lékařský stav dopustil. Velká část lékařů podala hromadné výpovědi ve snaze podpořit celostátní akci. Byl jsem už lehce orientován, ale stále mírně zmaten, trochu jako krtek co poprvé tupě vykoukne ze svého krtince.
Přišly první podrazy, výpovědi podané, pak potají stažené, individuální domluvy a tak dále. Pár tisíc z nás ale vydrželo. Dokázali jsme dokonale zastínit veškeré jiné dění v zemi a nakonec jsme dostali fantastický slib ministra a Vlády České republiky. Mladí lékaři budou mít 1,5 násobek průměru a zkušení, atestovaní 3 násobek průměrného platu v zemi. Znělo to dobře. A všichni srabi a s***i, co ostatní podrazili, nebo se nezúčastnili se mohli těšit, že se jim bude dařit lépe. Samozřejmě se tak nestalo. Ministr Heger a vlastně celá Vláda doktory podrazila a soud o platnosti „memoranda“ se táhne dodnes. Mohli jsme si za to sami. Nejednota, zbabělost, malost…
Čas šel dál a já jsem pomocí různých lží a podvodů absolvoval celé slavné předatestační vzdělání. Někdy stáž, kde jsem byl, ale nikoho to nezajímalo. Jindy zase jiná stáž, kde jsem ani nebyl, protože jsem nemohl odejít z oddělení, protože neměl kdo pracovat. Atestaci jsem udělal, dokonce s nějakou pochvalou a těšil jsem se na změny, co jistě přijdou. Přišly. Dostal jsem vyšší mzdu. Na mojí výplatní pásce v kolonce tarif se blýštila částka 30 000 Kč, to bylo v roce 2016. Po atestaci mi přidali na tarifní složce celých 1500 Kč. K tomu jsem si vydělal dalších asi 20 000 Kč na službách nad rámec pracovní doby. Pracoval jsem měsíčně asi 300 hodin. Měl jsem 166 Kč hrubého na hodinu. Jak je vlastně možné pracovat ve zdravotnictví? Jak je možné odpracovat 300 hodin měsíčně? Snadno.
Je pondělí. Jdete ráno v 7:00 do práce. Ten den máte službu, to znamená, že v 15:30 nejdete domů. Pracujete dál. Celou noc. Je úterý 7:00 ráno. Kolegové přichází do práce. Vy předáte službu a…pracujete dál. Do úterních 15:30. Odpracovali jste asi 32 hodin. Jdete domů. Ve středu jdete do práce v 7:00. V 15:30 jdete domů. Stejně tak ve čtvrtek. V pátek jdete do práce v 7:00 a pracujete do sobotních 7:00, tj. 24 hodin. V sobotu Vás ale nikdo nevystřídá a vy pokračujete do nedělních 7:00, kdy přijde střídat kolega. Máte za sebou 48 hodin práce v jednom kuse. Spali jste asi 5 hodin. V neděli pomůžete kolegovi s vizitami, aby toho neměl tolik, jdete domů v 9:00. V pondělí v 7:00 jdete opět do práce… takto odpracujete měsíčně 300 hodin, ani nevíte jak.
Ale podle Zákoníku práce přece nejde pracovat víc, jak 12 hodin, že? V českých nemocnicích ale z Zákoník práce neplatí. Nikdy neplatil. Všichni to vědí. Ví to ministři, vědí to premiéři, vědí to ředitelé i zřizovatelé těch nemocnic. Vědí to všichni. Jinak to totiž nejde. Kontroly z inspektorátů práce nechodí a když přijdou, nikdy nic nenajdou. Nenajdou, protože nemají nic najít. Jsou to jen poslušní pěšáci.
Managementy nemocnic to vždycky nějak vymyslí. Dá se říct, že každá nemocnice má nějaký svůj unikátní systém na obcházení zákonů. Někde se používají Dohody o pracovní činnosti, jinde pohotovost na pracovišti, někde příslužby z domova… cílem je jediné. Zajistit přítomnost lékaře nepřetržitě a levně. V mém případě to byly Dohody o pracovní činnosti, které mě po léta dobrovolně zotročovaly. Smlouvy na stejný výkon práce, jako je hlavní pracovní smlouva, smlouvy na které můžete odpracovat maximálně 50% doby normálního pracovního fondu. Když tuto hodnotu překročíte, prostě dostanete druhou smlouvu.
Tak se stalo, že jsem měl v prosinci 2018 v nemocnici uzavřené tři smlouvy. Jednu hlavní, pracovní, druhou Dohodu o pracovní činnosti na dohled nad pracovištěm a třetí, opět Dohodu o pracovní činnosti na dozor na pracovištěm. Procoval jsem průměrně 320 hodin měsíčně a moje mzda byla asi 65 000 Kč hrubého. To je ten kouzelný ministrův v médiích donekonečna omílaný průměr. Je to 203 Kč hrubého na hodinu.
Byly měsíce, kdy jsem odpracoval i 400 hodin, protože kolegyně měly nemocné děti, nebo byli nemocní sami kolegové. Prostě nebyl nikdo jiný, kdo by pracoval. Nikdo mi to nenařizoval, prostě jsme se mezi sebou domluvili, že si pomůžeme. Jako by to byla naše povinnost, jako by neexistovala žádná jiná možnost.
Vzali jsme si ten zrůdný systém za svůj, získali jsme pocit, že jsme nějak zodpovědní za jeho chod. Největší omyl českých lékařů. Těch užitečných idiotů, kterým se všichni jenom vysmívají. Došlo mi to, pozdě, ale přece. Viz. poslední situace v Moravskoslezském kraji, kde zastupitelé kraje hovoří o lékařích jako vyděračích (to jsem slyšel za poslední roky už tolikrát!).
Za deset let v českém zdravotnictví jsem reálně odpracoval asi osmnáct let. Einstein měl o relativitě času a prostoru jistě pravdu. České zdravotnictví je toho důkazem i když relativizuje hlavně ten čas. Na ta odpracovaná léta se cítím.
Arbeit macht das Leben süß!
V posledních letech všichni politici na zdravotníky myslí. Hlavně na nebohé sestřičky od rodin, co musí pracovat po nocích. Už jim vymýšlí příspěvky na bydlení a dokonce výsluhy. Panejo, sestřičky. Vy se budete mít. Rok co rok se odboráři dohadují o pár umaštěných tisícovek, které slíbil už lži král Heger v roce 2010. Dokonce mediků bude více, o 15%! Všechno zastavte a počkejte, až dnešní pubescenti dostudují a stanou se lékaři. Nezapomeňte hlavně rychle, rychle vymyslet, jak je udržet. Dejte těm dětem už na škole podepsat, že musí pro náš zdravotnický systém zemřít v práci. Ideálně před zkouškou z patologie, to vám podepíší,
co budete chtít!
Přivezte další chudáky z válkou rozvrácené Ukrajiny. Lékaře, kteří utíkají za lepším životem na západ. Bohužel na své cestě zabloudili a dostali se sem. Přiveďte sem lékaře, kteří z pohledu našich zákonů a z pohledu zákonů Evropské unie vůbec lékaři nejsou. Nechte je dál samostatně pracovat. Svalte na primáře personálně zdevastovaných oddělení odpovědnost za jejich působení v České republice. Dál se tvařte, že každý Ukrajinec má nepřetržitě za zády českého školitele. Bohužel ti hejtmani vám to trochu sabotují, když tvrdí, že bez Ukrajinců, kterých je teď asi 500, by se jejich nemocnice položily.
České zdravotnictví už překročilo ten pomyslný bod, ze kterého není návratu. České nemocnice se budou zavírat, finanční žraloci je budou za hubičku kupovat. Čeští nemocniční lékaři budou dál otročit za směšné peníze. Aspoň, že ty nebohé sestřičky od rodin dostanou ty výsluhy.
Sbohem,
Doktor
Děkujeme anonymnímu Doktorovi za sdílení svých zkušeností prostřednictvím tohoto dopisu na rozloučenou a za spolek Mladých lékařů mu přejeme hodně štěstí v další kariéře i v osobním životě.